Heleď, poslyš — oslovuje mě těsně před usnutím Mida, ta s těma velkýma ušima, když už jako teď nejseš v tom Laosu, budeš mít vůbec o čem dál psát?

Poslední měsíce si kladu otázku, zda je v Laosu, nebo když jste někde na místech, která zdají se být inspirativnější, příběhů více než u mě doma na malém městě.

Mohu kdekoli na světě kolem sebe hledat zajímavé momenty, které budu pravidelně dokumentovat? Vyhledávat a sbírat?

Stačí mi k tomu, abych nacházela věci, o kterých budu psát, prostě jenom obyčejná každodenní realita?

JAK MI CHYBÍ MI NA INTERNETU OBYČEJNÉ VĚCI

„Fascinuje mě právě ta obyčejnost,“ před několika málo dny jsem vyprávěla o svém psaní a plánech s blogem.

Chybí mi na internetu více něčeho takového…

Třeba Instagram — ten se hemžil těmi nejlepšími okamžiky uživatelů, kteří, když se nic nedělo, aspoň vyfotili nádhernou snídani.

Paradox jedna: tenhle svět extra-okamžiků mě neuvěřitelně nudí.

Z Instagramu jsem utekla nejspíš kvůli své vlastní slabosti, ovlivnitelnosti a citlivosti, ale to je zase úplně jiný příběh. Pokud se někdy v budoucnu na Instagram vrátím, bude to jedině účet mého psa, protože byste možná nevěřili, kolik zvířat má své vlastní profily na sociálních sítích, a protože na internetu je možný všechno, nikdo vlastně neví, jestli jste pes nebo člověk…

JAK VYŽDÍMAT REALITU

Paradox dva: svět obyčejností, nudností a toho, jakým způsobem lidi pohlcuje tato každodennost a v co přesně ji poté dokážou proměnit mě neskutečně fascinuje…

A tak si zadávám úkol nebrat se tak vážně, na tohle moje internetové místo přinést ironii i humor (Tahle část tebe tam, Žany, chybí — říká mi Martina a má pravdu.), nenechat se zlákat extra momenty, neboť i ty bezpochyby do mého života přijdou, ale spíše hledat různé momenty, o kterých mohu psát i v tom nejvíce obyčejném rozpoložení.

V co přesně jsem já sama schopná proměnit každý obyčejný den?