uzavřená budova vzpomínek a představ

  • Čvc 8, 2019

Mám doma v albu založené fotky z mého úplně prvního dne. Uf, nechtějte po mě přesné roky a data... Bylo to před… není důležité. Dnes bych si chtěla ujasnit, co pro mě škola znamená v tuto chvíli.

 

Vše to, co o základní škole dnes vím, se více či méně zrodilo především ze zkušeností a vzpomínek. Je těžké dívat se na školu s dostatečným nadhledem pro objektivní hodnocení. Je těžké, dívat se na školu novýma očima, když vzpomínky na ni jsou tak silně zaryté v mojí paměti. Škola je něco, co jsem si sama prožila. My všichni tuhle zkušenost máme. Někdo ji vnímá jako uspokojivou, jiný o něco méně. Ale každý z nás má sám pro sebe tak nějak ujasněnou představu o tom, co je to škola. Naše subjektivní pojetí školy se tak nevyhnutelně konfrontuje se vzpomínkami, zážitky a představami.

Jak těžké je školu definovat?

Jak těžké je vlastně říct, co pro nás škola znamená/znamenala?

Pro každého něco jiného.

Když přemýšlím nad tím, jak já osobně vnímám školu, nemohu se těm vzpomínkám a pocitům v sobě ubránit. Vnímám specifickou a silnou vůni školy. Vzpomínám na atmosféru, hlas paní učitelky, spolužáky, ozdobený stromeček uprostřed třídy a jako vánoční asociace se mi ihned vybaví velké vločky za okny třídy. (Protože občas jsou ohromně velké padající vločky zrovna na světě úplně to nejzajímavější.)

Do školy si v batohu prvního září ponesu krom svačiny také balíček vzpomínek a představ. Všechno tohle je totiž zavřené v budově, do které budu vstupovat „na poprvé“ vlastně po druhé v životě. Jen můj status se obrátil tak trochu naruby.

Než prostředí základní školy poznám znovu jako učitelka, zůstává pro mě škola něco jako budova plná mých vlastních vzpomínek a subjektivních představ. Jednoho dne jsem zážitky a vzpomínky zanechala za sebou a dveře základní školy jsem zavřela naposledy. Od té doby už uběhlo… není důležité.

Vybavují se mi vzpomínky na to, jaké to bylo.
A mohu si zatím pouze představovat, jaké to bude.

Ach. Jak je možné, že učitelské povolání ztratilo svoji prestiž? Vždyť co je to za odvahu, nasazení a odhodlání, jít vstříc svým představám (předpojatostem), svým vzpomínkám, radostem i bolestem, znovu o pár let později vkročit do stejné budovy s myšlenkou, že nyní vrátím dětem to, co mě samotné bylo umožněno: zažít základní školu a vytvořit si tak sílné vzpomínky na školní dětství a pubertu.

0

YOU MIGHT ALSO LIKE

LEAVE A COMMENT