—
(…)
A potom řekla, že ji slova již unavují.
Unavují?
Ano, řekla, že by nyní raději zvolila ticho nežli slova.
A dál?
Potom, potom se tak docela ponořila do sebe.
Do sebe? Jak jako – ponořila se do sebe?
—
—
Nevím. Nic jiného než – slova mě již unavují –, poté už neřekla. Jenom její oči…
Co její oči? – ptal se netrpělivě.
Její oči, zůstaly tak nějak stále neuvěřitelně čiré a …
Co?
Otevřené…
Otevřené?
Ano, prostě od té doby mi už jen dlouze a hluboce hleděla do očí, jako kdyby ty oči mluvily svým vlastním jazykem.
A co bylo potom?
Nic. Potom se už právě nestalo vůbec nic.
—
2
