o tom, jak píšu blog a balkánský chlebíček

  • Zář 24, 2019

Dnes jsem šla domů po druhé hodině a cestou jsem si promýšlela dnešní den. Co se povedlo a nepovedlo, co jsem zažila… Někde v půli cesty jsem si vzpomněla, že o tomhle vlastně píšu blog.

Teachelka, takhle pitomě jsem ten blog nazvala.

Vzpomněla jsem si na většinu z mých dosavadních nápadů:

laoská a česká třída – najdi pět rozdílů
Já, Káťa, Simča, Nikča, Páťa, Janča… a další věci, které se nezměnily
osobní krize a záchrana světa

Co jsem došla prvního dne do školy, vidím příležitosti, o čem psát, téměř denně a téměř na každičkém rohu. Sebemenší pozorování nějakého jevu mi postupně v hlavě vyzraje do příběhu. Snažím se vše to, co se mi děje, vnímat jako příležitost zachytit něco svým vlastním pohledem.

Dnes jsem večer přišla domů po deváté a chystala jsem se ještě na nějaké přípravy. Na svůj blog jsem si vzpomněla znovu. Na chvíli mi to zkazilo náladu, vždyť já vůbec nepíšu, ale pak mě napadlo, že ten blog vlastně sám o sobě moc dobře vypovídá o všem, co teď prožívám.

Na blog si zkrátka moc času nevytvářím. Nechce se mi nebo najdu další práci, které dám přednost. Je toho najednou nějak moc, že si začínám zoufat – trvalo to jen asi tak do konce září.

Dnes jsem ale tady, na blogu, jdu si sem na chvíli oddechnout, nabrat inspiraci, sílu, zase se napojit na sebe a na moje osobní „proč já tohle všechno dělám?“ a ještě vám chci povědět o tom balkánském chlebíčku (přijde hned záhy).

V tom zmatku mě nakonec uklidní přímá úměrnost této situace: že čím více je práce, zážitků, událostí…, tím více příběhů mi přichází naproti. A to mě baví. Nechávám nohy pevně na zemi a zpracovávám svým tempem jednu věc za druhou, ve škole, a jeden příběh za druhým pomalu sepisuju doma po večerech.

A nakonec chlebíček. Proč píšu o chlebíčku?

Ten chlebíček totiž krásně shrnuje můj první měsíc jako Teachelka v jednom krátkém příběhu o třech dějstvích:

V pondělí ráno kolem sedmé jdu kolem pekárny, kde si kupuju loupák, balkánský chlebíček a kapučíno s sebou ve svém vlastním kelímku (!).

V kabinetě si chlebíček zabalený do papíru pokládám na stůl na později a jdu si nachystat první hodinu.

Později téhož dne čekám na odvoz z práce u autobusové zastávky před školou a v rukách si všímám, že ten papír, ve kterém je nedotčený chlebíček, neboť po poslední vyučovací hodině jsem šla na oběd, je už z poloviny promočený od rajčete.

KONEC

0

YOU MIGHT ALSO LIKE

LEAVE A COMMENT