První políčko na filmu
a my se vypalujeme do paměti.
Naše nohy dlouhý jako Mekong, ale v tu chvíli ještě netušíme
že jsou ty nohy dlouhý zrovna tak jako Mekong
a spíše si říkáme, že jsou dlouhý třeba jako tejden.
Brodíme se sněhem a je zima
jezevčík běhá nám pod nohama.
Netušíme, že jednou budeme o sněhu snít
a že pod nohama bude nám běhat vipet.
Přesně včera před rokem směju se a jsem šťastná z dárku.
Této akci na rozloučenou říkáme „Lao Párty“
a potom řekneme: „tak ahoj a mějte se tady hezky.“
Tu moskytiéru o týden později věšíme na strop.
Jsme v Laosu a já si píšu:
Chybí mi Slunce, které mě hřeje
a stín, který chladí a přináší úlevu.
•
Ze všech laoských psů si oblíbíme Malinu
a rozhodneme se pro Cuketu.
V Laosu taky společně kupujeme lístky ke Slunci
a odlétáme nakonec až na druhý pokus:
„Podle aktuálních informací byl odklad způsoben senzorem, který hlídá tlak helia. Rakety jsou prostě nevyzpytatelné a mimořádně komplexní stroje tvořené mnoha systémy.“ ∗
Ke Slunci odlétáme až ve chvíli, kdy já už jsem doma a ty jsi stále v Laosu.
A vlastně od těch zimních fotek až do dnešní chvíle
událo se daleko více věcí.
Mezi námi je právě teď půl světa
a já už dnes vím, že dlouhý může být tejden
ale že delší je doba sedmi měsíců
nebo pěti měsíců
že dlouhá je cesta z Čech do Laosu
anebo že dlouhý jsou nohy naší Cukety.
Ale v tu chvíli, kdy stojíme po kotníky ve sněhu
a neznáme budoucnost
jsou naše nohy stále dlouhý jako tejden.
Člověk zkrátka nikdy neví, co mu zítřek přinese
a jak se pro něj realita změní
kdykoli přijme nová rozhodnutí.
Všechno, úplně všechno
se ale nakonec nějak spojí
dohromady.
Nevyzpytatelně.
Nevyzpytatelný
je život sám.
A taky ty rakety.
