Nikdy o tom nemluvím. Nikdy nemluvím o svém psaní. Deníky si píšu od základní školy, ale nikomu to neříkám, i když na to třeba přijde řeč. Bojím se totiž těch neupřímných prázdných slov, které by možná přišly.
– A to si tam jako píšeš – Můj milý deníčku…?
– Aha, to si jako musíš zapisovat, co každý den děláš?
– Jé, taky jsem si kdysi psala deníček …
Bum. Zejména s tou poslední větou – přímý zásah do mého nitra. Hned jsem takhle malinkatá, nahá a naprosto odzbrojená egem mého společníka, který míří přímo na to moje nejzranitelnější místo, přitom nejspíš vůbec netuší, o čem je tady vlastně řeč.
Čeho se ale bojím snad ještě více než těchto nárážek o psaní deníčků, je spíše reakce na moji odpověď:
– Jo, tak přesně tohle dělám!
Slova jako psaní si deníček nejsou zkrátka zrovna moc respektovaná věc, jsou to možná jen zábavné historky z období puberty. V takových dobách pochybností a nejistot byly deníky možná alespoň na chvíli součástí nás všech, ale kolik z nás u psaní zůstalo? A jak velká propast je mezi Můj milý deníčku a tím opravdovým psaním ze sebe?
Naštěstí kolem sebe mám pár takových, se kterými mohu sdílet tuhle moji citlivou radost. Jsou to pokaždé duše velmi bohaté a pojí je dohromady to stálé pochybování kdykoli a o všem, především pak o sobě samém. Jsou to osobnosti, které nedají za pravdu hned prvnímu názoru, kteří dokážou vidět svět z většího nadhledu. Dost možná to jsou velmi kreativní lidé a určitě lidé s velkým srdcem. Nebo, aby to neznělo všechno tak pateticky, si prostě chtějí zapamatovat věci kolem sebe, svoje vzpomínky, trápení a důležité události.
Tyhle všechny ale pojí jedna jednoduchá vlastnost:
—
chtějí poznat sami sebe
–
Není to taková romantika, jak se to na první pohled zdá, ale možná právě to se mi na psaní líbí. Pevně věřím tomu, že poznat dobře sám sebe není v žádném případě pouze romantické povídání a módní věc z časopisů. Vnímám to naopak: je to čistá syrovost našeho bytí.
Dnes už se nebojím různých reakcí na moje deníky a odpouštím pokaždé všem, kteří se deníkům třeba i zasmějí. Pokud mi někdo řekne, že nemá, co by si zapsal, jen mi to potvrdí fakt, že naše životní cesty se prostě nepotkaly a já se tak snažím odvrátit téma naší diskuze na něco jiného. Znám ale také ty, kteří by se o tom třeba bavili rádi a právě proto chci sdílet tohle moje dosavadní neotevřené téma. Nemám vlastně žádnou odbornou zkušenost a znalosti, když nepočítám studium biblioterapie ve škole, ale troufnu si na závěr alespoň tušit následující:
.
jediná možnost, jak být zítra spokojenější než dnes, je znovu se pokusit dobře poznat sám sebe.
—
8
