V Laosu jsme prožili plastový šok. Cítila jsem se kvůli tomu dost špatně.

Asi takhle: aha, takže tohle je tady celou tu dobu, po kterou u nás doma cucám v létě jedno brčko za druhým…

Taky jsem cítila tohle: kudla to jako musím cestovat dva dny na druhou stranu planety, abych si to uvědomila?

A tohle: kolikrát jsem si už řekla: „to už je naposledy”, nebo: „příště si koupím ty frusaky”.

Po půl roce se mi dělalo těžko po celém těle při pohledu na pohozené plastové věci na zemi. Přitom je to tak jednoduché: prostě si ten sáček neber a vynechej brčko!

Bez-brčkování jsem začala aktivně praktikovat hned co jsme dojeli do Evropy. Na krátký výlet k moři do Chorvatska. 

Ze začátku bez-brčkování nebylo vůbec snadné.

Šla jsem do hotelového baru, požádala o dva jiny s tonikem, vzala pití, došla jsem k pláži, sedla na lehátko, podívala jsem se na pití — a v tu chvíli jsem spatřilo to brčko.

Příště už to bylo o něco lepší: Jdu k baru, beru pití, odcházím z baru, procházím dveřmi — a v tom si vzpomenu, že jsem nechtěla to brčko.

Předposlední den v hotelu přišla moje slavná chvíle:

„Without a straw, please.”

Paní barmanka se usmála a pustila se do přípravy drinků. Potom vzala naplněné dvě skleničky, položila je na bar — a šupla do skleniček brčka.

Zapomněla.

Byl to tak naučený pohyb, že na moji žádost bez brčka zapomněla přesně za tři minuty. Zachraňuji planetu — říkám jí pyšně. To, že je ta záchrana až na dvacátý pokus, zamlčím.

Já už to dělám automaticky! — rozpačitě se směje.

Říkám jí, že to chápu, že i já sama sem tam zapomenu říct, že brčko nechci.

A tak tam stojím já, chuť na pití je velká, jenže nechci ty sklenky odnést i s těmi brčky. A stojí ona za barem a neví, jak to teda vyřešit.

Následuje řešení: Tak já vám je teda dávat nebudu — odebere obě dvě brčka z našich studených nápojů a šupne je do koše.

  

SKIP THE STRAW

 

Je polovina prázdnin.

Kolikrát jste už brčko odmítli?

Na letní zahrádce. Na koupališti.

V kavárně do ledové kávy?

Stejně to použije ten tady druhý vedle mě.

A stejně to mají už nakoupené, ty brčka, tedy škoda už je nadělaná.

 

Před očima stále vidím mladé Laosany, kteří večer ožívají a kupují si zvláštní druhy limonád (i taková matně modrá s gumovými medvídky). Ty limonády se prodávají v plastových kelímkách, přičemž kelímek se dá do sáčku na zavěšení na řídítka od motorky nebo na příjemné držení. A samozřejmě brčko.

Proto jsem si nakonec koupila brčka bambusová a od této chvíle mám opravdu co dohánět. Já si chci svůj život užívat. S pocity, že nepřispívám k čistému a zdravému životu nás všech se ale moc dobře užívat nedá.

Neužila bych si ten jin s tonikem, kdybych si tenkrát nestála za svým a podlehla bych myšlence: „stejně si to brčko vezme někdo jiný,” nebo myšlence „aspoň si ho ožužlám a teprve pak se vyhodí.”

Začněme tedy u sebe a vynechejme toto léto co nejvíce brček.

Nehleďme na to, že v kavárně nebo v hospodě mají nakoupené už tři další pytle do zásoby, a že když si brčko nevezmu já, vezme si ho stejně někdo jiný, nebo že ho můžu aspoň ožužlat, když se stejně vyhodí — zajímejme se o naše vlastní osobní hodnoty a držme se jich.

 

 

 

*obrázek try to skip the straw — https://liekeland.nl

2