Jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, deset,
jedenáct, dvanáct, třináct, čtrnáct, patnáct, šestnáct, sedmnáct – počítám děcka na videu.

Devadesátá léta. Hřiště na sídlišti. Hluk z hřiště.

—

Jeden. Dva. Tři. Čtyři.

Únor 2014.

Hřiště na sídlišti.

—

Jeden.

Červen 2014.

Hřiště na sídlišti. Kluk z hřiště.

—

Tohle mně dneska jenom tak proletělo hlavou: s jakou rychlostí z toho každodenního pohledu na sídliště a hřiště zmizely ty davy děcek v různobarevných teplákovkách.

Ten hluk z hřiště, který jsem celý svůj dosavadní život poslouchala za okny našeho bytu, mě dodnes neuvěřitelně uklidňuje: je to takový ten pocit „doma je doma“, nebo „tady a teď je mi fakt dobře“. Prostě některé momenty, zvuky a barvy do nás vracejí pocity, které jsme cítili jako děti.

Ten hluk už je pár let naprostou výjimečností.

Chodíme se pokaždé s údivem dívat na ten zázrak: děcka využívají to staré hřiště, které naši tatínci v devadesátých letech vylepšili podle potřeb pozemního hokeje v létě i toho ledního v zimě.

Kdysi kluci sami opravovali dřevěné mantinely – pokud někudy vytékala voda z hřiště ven – aby tak v zimě neunikla voda potřebná pro ledovou plochu.

Dnes se kluci houpají po lanových sítích a tím vytváří další a další prázdné trhance v síti, které už ale nikdo neopraví.

Dnes nám při bouřkách velké kalužiny na prázdném hřišti připomínají, že na tak nerovné ploše by bylo o dost náročnější vytvořit umělé kluziště.

Dnes tady děcka častěji spíše jen posedávají a zábavu si drží v dlaních.

Hřiště je to stále stejné. Ale ta děcka v teplákovkách a přesně tak, jak si je pamatuju – v rukách snad jenom míč, hokejka, madlo od dětského kočárku nebo rohlík – už zmizela nadobro a navždy.

Nebo se jen špatně dívám?