Mrzelo mě, za jakých okolností jsem se tuhle zprávu o filmu dozvěděla. Nenacházela jsem slov a jediné, co mě napadlo hned v prvních chvílích byl jistý úryvek z knihy od Lustiga, kterou jsem kdysi četla. Věděla jsem s jistotou, že jsem si jeho přesné znění někam zapsala...
Když tady tak nad sebou přemýšlím, nerozumím vlastně hodně věcem. Politice, daním, financím města, … ale myslím, že velmi dobře rozumím osobě, která říká, že přišla točit svůj první film do našeho města, prostě protože ho má tak nějak ráda. Přijde mi to moc hezký a nechápu, proč to někomu jinému už tak hezký nepřipadá.
Jde mi o čistý princip, nějaký projev slušnosti; projev toho, že si takových lidí u nás doma vážíme.
A tak je mi už pár dní smutno, v hlavě si promítám všechna možná vysvětlení některých zvláštních důvodů, názorů a úsměvných výmluv a zatím nepřichází odpovědi. A taky mám strach z toho ticha, který přijde pokaždé, jakmile vyschnou všechny kalužiny po bouřce. Ale nehodlám diskutovat, nemám na to dost odvahy a rozumu, dnes se chci jen vypsat ze smutné nálady tak, jak to obyčejně dělávám.
–
Milá Beato,
Děkuju, že jsi dala najevo, jak moc důležité je místo, kde vyrůstám.
Děkuju, že kus mé každodennosti tak uděláš trošku více zajímavou,
nevšední, známou a slavnou.
Přála bych si, aby ses nenechala ovlivnit pouze tou negativní energií,
ale abys u nás našla dost té pozitivní, která tě bude bavit a přinášet ti radost.
Na film se moc těším.
–
—
Vím totiž a doufám, že právě vy, slečno Horovitzová, mne pochopíte, jak těžko vydávají své peníze lidé, kteří více a lépe než ostatní znají, kolik a jaké radosti lze za peníze mít.
Arnošt Lustig, Modlitba pro Kateřitu Horovitzovou
–
–
12
