děcka, já jsem tady taky seděla, a přežila jsem! vy musíte taky!

  • Říj 6, 2019

V jazykové třídě angličtiny je rozdělení lavic do klasického účka. Z pohledu učitele sedávám v levém zadním rohu, takže mám spolužačku vedle sebe po levé straně, a navíc koukám na profil dalšího kamaráda přede mnou. (Tihle oba dva potom mohou zároveň ode mě opisovat.) Je to sice daleko od okna, tudíž ke mně nedojde ideální denní světlo, neboť většinu světla postupně pohltí všichni moji spolužáci vlevo a ke mně dojde jenom už takové „použité denní světlo“, zato se dobře schovám do jejich stínu.

Ode mě po levé ruce potom sedí: Káťa, Simča, Nikča, Páťa a Janča (s pomocí kamošek jsme to daly nakonec dohromady).

Kolik hodin a dlouhých stovek minut jsme se tady s holkama vlastně naseděly?

Kolik dlouhých minut jsme proseděly se zadkem posunutým na tom nejkrajnějším kraji židle s nohama nataženýma pod lavicí. Co všechno jsme tajně probíraly mezi sebou tak, abychom za to nebyly vyvolané… Kolik psaníček a tajných vzkazů jsme si poslaly? Kolikrát jsme se snažily něco od sebe tajně opsat během písemky nebo testu? Někdy jsem se moc nebavila s Jančou a díky bohu že jsme seděly takhle daleko od sebe! Za týden jsem už ale pro změnu potřebovala nutně něco sdělit právě Janči – takhle rychle se ty naše vztahy měnily. Některé dny jsem byla nemocná já, jindy byla nemocná Nikča. Někdy se mnou používala v hodině moji učebnici Káťa, jindy učebnici zapomněla Simča.

V jazykové učebně angličtiny jsme byly obzvlášť pěkně u sebe, jedna vedle druhé – to je fakt, který nám nikdo nevyvrátí.

V této jazykové učebně jsme se kromě jiného možná i něco naučily, ale o tomhle faktu lze pochybovat.

Dnes tady v té stejné učebně stojím na straně vyučujícího. Koukám se kolem sebe. Vidím tu naši holčičí pubertální partu na zabití před očima. Ono se tady vlastně zase tolik nezměnilo, jen já najednou stojím tady a kdysi dávno jsem seděla tam.

Čekala jsem změnu? Nejspíš ani ne. Moc dobře jsem tušila, že ta škola bude docela stejná…

Zklamání? Možná trochu ano.

I tihle žáci přede mnou se učí ze stejných učebnic (jen nová vydání), stejnými způsoby. Píšou si stejné sešity, stejná slovíčka (nové vydání učebnice, ale stejná slovní zásoba). Stejně tady sedí na tom nejkrajnějším kraji židle. Stejně tak se snaží opsat aspoň jediné slovíčko od souseda (dávám si obzvlášť majzla na ty v tom rohu), každou hodinu minimálně jeden žák zapomene učebnici a občas někteří z nich nemají svůj nejlepší den a náladu.

Stejně si tady přede mnou tajně něco šuškají a hihňají se, a když se jich zeptám: Uh, what’s so funny? Tell me…! Jenom si pak sama řeknu, že proč já pitomec se vlastně ptám, když vím, že nejvíce ze všeho chtějí mít ode mě pokoj a já to chápu, protože jsem kdysi chtěla to stejné!

Kdybych těm žákům někdy z nějaké mé vyčerpanosti náhodou sdělila: hele, děcka, já jsem tady TAKY seděla jako vy, TAKY jsem musela mlčet a dávat pozor, TAKY jsem si musela psát slovíčka, TAKY jsem musela nosit s sebou učebnice a sešity, TAKY jsem se musela naučit nepravidelná slovesa, TAKY mě to nebavilo, TAKY jsem měla na to tahák (a pak se to stejně naučila), ALE MUSELA JSEM!

A VIDÍTE?
PŘEŽILA JSEM TO!
TAKŽE VY MUSÍTE TAKY!

Kdybych jim tohle odvyprávěla, troufám si říct, že by v tom nebylo ani kousek lhaní.

Protože já jsem tady opravdu taky takhle seděla.

Řeknu jim to?

Držím se, co to jen dá! Ale tohle jim říkat nebudu, protože od toho tady já nejsem. Já osobně tohle přesvědčení „já taky tak, takže vy musíte taky“ nevyznávám.

Žanda, Káťa, Simča, Nikča, Páťa a Janča… to si zase připomínám jména některých ze svých dnešních žáků.

Všichni jsou stejně tak moc fajn jako jsme byli my.

Ale stejně mě hlodá otázka: jsou to stejní žáci jako jsme byli my nebo úplně odlišní?

Dívám se po jazykové učebně: hlavně se nenechat zmýlit tím stejným prostředím…

0

YOU MIGHT ALSO LIKE

LEAVE A COMMENT