Jo, já to vidím, koš na prádlo, modrý plastový koš na prádlo…
-
-
No co, propsíhopána, já si tady ten svůj ocas prostě držím, packou si ho přidržuju, snad aby mi nikde nevyčuhoval…
-
Že svět není čtverec, ale kruh
to mi už dávno vysvětlil Kostkáček
taky mi sdělil, že svět je plný vody
země, zvířat, že svět je plný rostlin, hraček, lidí, věcí. -
—promlouvá ke mně stěna
když sedím večer v baru.
-
„Já tyhle rozechvělosti v životě naschvál přitahuju,” říkám si už raději jen tak pro sebe. „Děsím se toho, že vlastně nebudu mít vůbec žádný důvod brečet, děsím se toho, že ve chvílích, kdy se v mém životě nebudou dít závažné věci, které se obecně považují za brečení hodné, neucítím jinak žádné silné přívaly emocí.”
-
„Všechno tohle chci vzít zpátky,“
tajně prosím před soumrakem nebe, mraky.
-
Naše nohy dlouhý jako Mekong, ale v tu chvíli ještě netušíme
že jsou ty nohy dlouhý zrovna tak jako Mekong
a spíše si říkáme, že jsou dlouhý třeba jako tejden. -
there’s a tattoo on my skin
-
V našem malém rodinném kruhu pěti lidí, usazených na dřevěných lavicích pod pergolou, na stolku hrnky s kávou a rozkrojená bábovka, příběhy znovu ožívají…
-
A potom řekla, že ji slova již unavují.
Unavují?
Ano, řekla, že by nyní raději zvolila ticho nežli slova.
A dál?