PROSE+POETRY

No co, propsíhopána, já si tady ten svůj ocas prostě držím, packou si ho přidržuju, snad aby mi nikde nevyčuhoval…

Že svět není čtverec, ale kruh
to mi už dávno vysvětlil Kostkáček
taky mi sdělil, že svět je plný vody
země, zvířat, že svět je plný rostlin, hraček, lidí, věcí.

—promlouvá ke mně stěna

když sedím večer v baru.

„Já tyhle rozechvělosti v životě naschvál přitahuju,” říkám si už raději jen tak pro sebe. „Děsím se toho, že vlastně nebudu mít vůbec žádný důvod brečet, děsím se toho, že ve chvílích, kdy se v mém životě nebudou dít závažné věci, které se obecně považují za brečení hodné, neucítím jinak žádné silné přívaly emocí.”

„Všechno tohle chci vzít zpátky,“

tajně prosím před soumrakem nebe, mraky.

Naše nohy dlouhý jako Mekong, ale v tu chvíli ještě netušíme
že jsou ty nohy dlouhý zrovna tak jako Mekong
a spíše si říkáme, že jsou dlouhý třeba jako tejden.

there’s a tattoo on my skin

A potom řekla, že ji slova již unavují.
Unavují?
Ano, řekla, že by nyní raději zvolila ticho nežli slova.
A dál?