A tak, když už tohle všechno chci vzdát, neboť jsem se ještě z blogu od roku 2013, co spíše nepravidelně píšu, s prominutím, nenažrala…, objeví se zase nějaká taková Upřímná Eemocionální Živá Skutečná reakce.
-
Tak na kdy si naplánujeme děti?
Já nevím. Možná až docestujeme.
Nebo až se naučím vařit?
-
Všímám si dvou mladíků v horním levém rohu. Jeden z nich drží skleničku jako na přípitek a mladík vedle něj pyšně ukazuje na fotografa celou láhev čiré tekutiny.
Potom je tady mladík se svatebním cukrovím a s třicet trojkou na hlavě (to se tak fotografům stává docela často a zcela nevědomě).
-
Do not now strive to uncover answers: they cannot be given you because you have not been able to live them. And what matters is to live everything.
-
Jsem s mámou na naší zahradě. Chata je krásně porostlá květinami, které já bohužel nejsem s to dostatečně ocenit.
Jak dlouho už na naši zahradu jezdíme?
-
Vstáváme do brzké ranní mlhy. V pět hodin ráno procházíme naší obvyklou cestou, když „to“ chceme udělat rychle a vrátit se zase zpátky do peřin. Vyprovázíme moji mámu k autu a jsme rády, že dnes to nejsme my, kdo musí usednout brzy ráno do studeného auta. Dnes ne.
-
Ta holka je zlodějka knih.
A já zlodějku knih, vlastně různé zloděje knih, v poslední době, přitahuju nějakou děsně divně tajnou silou.
-
Přemýšlím nad tím, co s vámi vlastně sdílet na sociálních sítích Rodiny v krabici a v hlavě mi běhají představy o dokonale připravených fotkách a vyšperkovaném obsahu.
-
Kdysi dávno jsem v naší holčičí kapele napsala text refrénu a vymyslela základní melodii naší první autorské skladby.
-
Teď momentálně nevím, kde mi hlava stojí. Nevím, co dřív.
Vím jen, že se musím na chvíli zastavit v čase, zpomalit, aby se moje hlava rozběhla.
A čas běží a nezastavuje — a to můžu klidně vystát důlek.