Milá –––– ,

Mám období ticha. To je období, kdy do sebe nasávám obrazy z okolí.

Čtu v ostatních lidech stejně jako čtu fikce natištěné v knihách. Pozoruju jevy a obrazy, které vidím kolem sebe a snažím se nepřehlédnout ani ten nejmenší detail.

Občas ti lidé říkají divné věci, ale častěji jen plýtvají slovy.

A slova odříkaná za doprovodu hudby toho jednoho večera mi připomínají Tebe…

je to pryč, je to pryč, starý zdi, co nás držely

je to pryč, je to pryč, je to pryč

starý představy, starý bezpečí, starý přístavy zmizely

Už si ani nepamatuju, jak dlouho už jsi pryč.

Už si nepamatuju, jakou hudbu ráda posloucháš.

Je pryč vzpomínka na den, kdy jsme se loučily.

Je pryč vzpomínka na to, kdy jsi mi naposledy řekla „ahoj“ na rozloučenou, ale těším se, až mi zase jednoho dne řekneš „ahoj“ a otevřeš svoji náruč.

Myslím, že to bude brzy.

Vím, že jsi šťastná, že teď můžeš všechno, co chceš a co si přeješ.

Já, tady v tomhle svobodným světě, můžu skoro to stejné, co ty, ale občas jsem šťastná a trochu nešťastná zároveň, cítím se ztracená. Je to matoucí.

Tak.

Teď už ze mě nedostaneš žádné další slovo…

Jen jsem chtěla sdělit, že ten večer to bylo dokonalé, bylo to jako kdybys tam byla se mnou.

Brzy ahoj

Ž.

není nic, není nic, a tak tu stojíme, jak jsme

ztracený ve svobodným světě

| Zrní

0

YOU MIGHT ALSO LIKE