Je blonďatá a ve středních letech. I tak ji budu nazývat “holkou”.

Na sobě má outdoorové oblečení a malinkatý batůžek položený na zemi. Je ponořená do čtení a pouze na malé chvilky nejprve odtrhne od příběhu myšlenky, poté od knihy odtrhne i zrak, a nakonec celou hlavu pootočí do různých směrů.

Asi se snaží být nenápadná.

V davu lidí bych si jí normálně ani nevšimla a krásně by se mi její postava slila do ostatních postav kolemjdoucích. Její život by pro mě byl jako nicotné nic. Nebo minimálně nic pro moji pozornost.

Ale z nějakého důvodu, kterému právě věnuji velkou část své pozornosti, si tahle holka vybrala stejné kupé ve vlaku a já jen o pár minut později zjišťuji proč.

Ve vlaku často přemýšlím, jak si vlastně lidé vybírají kupé: myslím, že je to podle stupně divnosti lidí.

„Divnej, divnej, divná, bože tak tenhle je fakt hodně divnej…, divná, divnější, málo divná—tak to by docela šlo.”

Já to tak dělám taky. Hledám v kupé co možná nejméně divnou směsici divností.

A nejlépe když je úplně prázdno. Naprosto bez divnosti.

Jenže potom sedím v tom prázdném kupé na hlavním nádraží a hodně dlouho kolem mého kupé prochází davy divných lidí: divnej, divnej, bože ty si prosím tebe nesedej ke mně! Po dlouhé době, co si ke mně opravdu nikdo nesedá, začínám pochybovat nad mírou své vlastní divnosti: tak co to je lidi, hm?

Co je na mě tak moc divnýho?

Zkoumám potom v tichosti myšlenek tu svoji divnost až z toho občas usnu.

Nakonec si přece jen ke mně přisedl kluk v bílém tričku, a především tahle holka.

Není divná. Je v pohodě.

Vytahuje něco z malého batůžku a v tu chvíli má moji pozornost.

Ta holka je zlodějka knih.

A já zlodějku knih, vlastně různé zloděje knih, v poslední době, přitahuju nějakou děsně divně tajnou silou.

Ta kniha je paperback.

Taková ta s fotkou filmové postavy. Přesně tuhle mám doma. Není to vůbec moje oblíbená verze a už vůbec nepatří mezi skvosty mé knihovny.

Ten její paperback není obalený do obalu a nenese žádné označení, ani číslo a zkrátka nic, co by naznačovalo knihovní řád.

Tajně ji fotím a říkám si, jak jen tohle může být možné?

Už podruhé sedím v dopravním prostředku se Zlodějkou knih.

Poprvé to byl kluk a pevná vazba a kniha z knihovny.

Dnes je to holka, paperback a v osobním vlastnictví.

Přitahuju zlodějinu.

Jsem divná!

Přitahuju k sobě lidi, kteří čtou Zlodějku knih.

Chci jí tu knihu vzít. Což je už podruhé a taky dost divný: chci ukrást aspoň na chvíli Zlodějku knih!

Chci jí tu knihu vytrhnout z ruky a podívat se, na které straně čte.

Dost možná už ví, že se Liesel domnívá, že Rudyho nikdy nepolíbí, ale ještě netuší, že Rudy nakonec polibek od Liesel dostane, ale že už se to on sám nikdy nedozví a zemře bez něj.

RUDY STEINER SE DĚSIL POLIBKU OD ZLODĚJKY KNIH.

MUSEL JI NESKUTEČNĚ MILOVAT.

TOLIK, ŽE UŽ JI NIKDY O JEJÍ RTY NEPOŽÁDÁ, A PŮJDE DO HROBU BEZ NICH.

Úspěšně udržím svoji divnost pod kontrolou.

Popravdě mě to totiž zajímá čistě ze sobeckých důvodů.  

Jen pro doplnění příběhu, který si sama utvářím v hlavě.

Vlastně mě právě teď vůbec nezajímá, kdo ta holka je, kromě její míry divnosti (v pohodě), je pro mě v tuhle chvíli něco jako nicotné nic. Nezajímá mě odkud jede a kam, proč zrovna čte Zlodějku knih a jak se jí to líbí, a proč si zrovna vybrala tohle kupé, jaká je její nejdivnější divnost, a jak moc či málo jí připadám divná zase já.

Tyhle informace, její příběhy, by mi narušily atmosféru tajného a tichého pozorovatele těch, kteří čtou Zlodějku knih.

Někdy je prostě fajn nevědět.

Nechávám ji nerušeně číst.

Poohlédnu se po kupé.

Je tu taky malá culíkatá holka, co se každou minutu upřímně zařehtá a ten její smích nám všem tepe v uších.

Je to roztomilý.

A je tu kluk v bílém tričku, co si vedle mě něco zapisuje na malý kousek papírku, kdykoli dojedeme na další stanici.

Divný.

Udělá to i ve chvíli, kdy já dorazím do cíle a opouštím vlak, možná že ten kluk něco zapisuje do notýsku na každé stanici ještě o hodinu později, kdy já už jsem dávno doma; v myšlenkách mám Zlodějku knih a v uších mi stále drnčí po tom čistém smíchu malé holky.

Ta holka se, myslím, řehtá dodnes.

Život je takovej divnej sám o sobě, řekla bych.

3

YOU MIGHT ALSO LIKE