už vám závidím jenom dědečky

  • Čvn 3, 2019

„Dědý, Dědýnku,” pokřikuje moje kamarádka N na svého dědečka, když si v krásném odpoledni hrajeme osmileté na zahradě u jejich velkého domu.

Zrovna proskakujeme bránou mezi dvěma stromy do tajné Zemi kouzel.  

Nebudu vám nyní vyprávět, co všechno jsme viděly a zažily v této naší Zemi mezi stromy, spíše vám budu vyprávět, co jsem v tu chvíli cítila. A proč …

 

Jsem s mámou na naší zahradě. Chata je krásně porostlá květinami, které já bohužel nejsem s to dostatečně ocenit.

Jak dlouho už na naši zahradu jezdíme?

Dívám se na svého psa a vzpomínám, jak jsem jako malá pobíhala po zahradě po čtyřech a štěkala jsem.

Byla jsem takové malé rozcuchané štěňátko. Šťávu jsem chtěla do misky.

A kdyby to bylo možné — jak jsem ale velmi záhy zjistila, že není — na otázku čímpak chci být, až vyrostu, odpověděla bych, že chci být pes.

Jenže to nejde. Já nemůžu být pes. A tak jsem si v dalších nadcházejících letech vymýšlela různé jiné dospělákami uznávané odpovědi.

Být pes se tak logicky přeměnilo na MÍT PSA!

„Já vždycky lidem záviděla psy!” přiznávám se po chvilce vzpomínání mámě.

„A taky dědečky.”

„Dědý!” volá kamarádka.

Dívala jsem se jak se její dědeček přibližuje k nám.

To je vše, co si z té chvíle pamatuju. A teď vám povím, jakou emoci jsem v tu chvíli zažívala: závist.

Já jsem toho dědečka svojí kamarádce záviděla.

Záviděla jsem, že vůbec může vykřikovat “dědečku” a odpovídat mu na nejrůznější zapeklité otázky o Zemi mezi stromy.

Můj dědeček F zemřel, když mi byly čtyři roky.

Poslední vzpomínky nejsou ve skutečnosti žádné živé vzpomínky, jen si namlouvám, že to, co si pamatuju z vyprávění, z domácích videí a fotografií, jsou moje skutečné vzpomínky.

Moc bych je chtěla mít.

Něco málo si ale možná vybavuju. Hlas? Smích? Zpěv? Auto?

Jednoho dne vyrazil náš děda se mnou a mým bráchou A na letecký den.

Děda se chtěl proletět vyhlídkovým letem.

Děda měl rád stroje. Děda rád řídil auto, miloval formule i letadla.

Chtěl vzít svého jediného vnuka A na vzdušné dobrodružství.

Jenže co se mnou? Byly mi čtyři? Nebo tři?

Děda mě nakonec nechal zamčenou v autě na parkovišti.

Jako psa.

Jako ještě docela malé rozcuchané štěňátko.

Jak dlouho trvá vyhlídkový let?

Pro dědu s bráchou to bylo krátké.

Pro štěně v autě celá věčnost.

Aspoň že mi nechal pootevřené okénko a vlastně auta tehdy nebyla určitě tak utěsněná jako jsou dnes. Určitě mi to tam dobře větralo.

Nechal mi tam vůbec misku s vodou?

A nějaký pamlsky?

Určitě jsem neolizovala skla, nefuněla jsem, neštěkala na lidi, co chodili kolem a dívali se do auta, a rozhodně jsem strachy nespala.

To byl můj skoro první vyhlídkový let.

Dneska by se děda divil, kdyby věděl, kdyby tady dneska byl, kdybych za ním radostně běžela…

„Dědó! Tohle je J, on je letecký mechanik! To ti budu vyprávět, jak se lítá čtyřistadesítkou. A vidíš? V našem autě támhle! V tom autě je MŮJ PES!”

Závist považuju za jednu z nejsmutnějších a nejbídnějších lidských vlastností.

Je mi to neskutečně líto a vždy se ptám: Co ve svém životě tenhle člověk asi postrádá? Jakým způsobem nahlíží na svůj život a sám na sebe? Jak byl ten člověk vychovaný?

Dědečky lidem závidím dodnes.

Vyrostla jsem, a dál žiju, s pocitem “jaké to asi je mít dědečka”.

S radostí aspoň říkám, že jsem po něm zdědila hudební sluch a lásku k focení.

„Dědo? A můžu ti zahrát na klávesy? A na kytaru? A přijdeš se podívat na vystoupení naší kapely? A dědo? Jak si mám nastavit na foťáku manuál? Dívej, jo, máme digitál! A půjčíš mi, dědo, ten tvůj starý foťák na film? A, dědo, tohle je můj pes! Cuketa! Cuketo, děda. Dědo, seznam se s Cuketou. Jedeme na chatu?”

Ze stínu naší pergoly se dívám na dřevěnou chatu, kterou kdysi dávno postavil náš děda, a která tady takhle stojí ještě dnes. Kolem chaty proběhne pes a mě to najednou připadá jako včera, kdy jsem tady jako pes běhala já. Psy jsem záviděla donedávna taky úplně všem a zavídět jsem je přestala až v den, kdy jsem si z fotky malého štěňátka vybrala budoucí Cuketu.

Nemám dědečka, ale mám psa.

Takže vám všem už dnes závidím jenom ty vaše dědečky.

9

YOU MIGHT ALSO LIKE

LEAVE A COMMENT