Mám strach číst knihy, které jakýmkoli způsobem radí čtenáři, jak být šťastný. Mám strach z příběhů, které plýtvají pozitivismem. Mám strach z příběhů, které končí až moc dobře a bez jediného smutného melancholického povzdechu.

Děsí mě představa, že to jde: že po přečtení tohodle a tamtoho budu opravdu šťastná. Bezvýhradně. Takhle to na mě působí a já se často nechávám tímto krásným prvním dojmem unést. Z některých příběhů se staly fenomény, které tedy musí pochopitelně fungovat, když to přečetlo statisíce lidí. A někdy jsou toho celé weby a magazíny, které ale často publikují články typu: lákavý nadpis a shrnutí nadpisu.

Do takové škatulky jsem už dávno umístila i hygge. 

Mám z hygge strach.

Hygge navíc útočí na moji obsesi obklopovat se krásnými knihami. Útočí na moji potřebu „číst to, co čtou všichni ostatní”, aby mi zkrátka něco neuniklo.

Proto mě velmi potěšila autorka knihy Sobí hora, Karin Tidbecková, když v doslovu cituje švédské slovo svårmod.

Její citace mě uklidnily a já si oddechla. Přinesla do mého života nutnou rovnováhu. Zrovna dnes, kdy je přesně takový ten den: za oknem prší, je chmurno, tmavo, větrno, zima; otupělost a chuť na černý čaj mě přemlouvají, abych polevila, zastavila se, zachumlala se ke svému psovi do deky, do černého čaje přilila malinko černého rumu, a povzdechla si nakonec nad tou neviditelnou tíhou mé vlastní melancholie.

Možná je to hygge, ale spíše je to, v mém případě tomu tak bude skoro vždy, svårmod.

A pak je tu melancholie. Oblíbené švédské slovo svårmod lze přeložit jako „tíživá nálada“, což v zásadě znamená tak trochu zoufalé smíření se s neradostnými skutečnostmi lidské existence.

Karin Tidbecková, srpen 2012

Žádné knihy o hygge jsem nečetla, ale pokud ty knihy zmiňují svårmod v poměru padesát na padesát s hygge – jsem ochotná jim odpustit, koupit si zrovna tu pěknou barevnou v pevné vazbě, přečíst si ji a vystavit v knihovně, obálkou vpřed. Jak můžeme totiž číst knihu s podtitulem „Prostě šťastný způsob života”, aniž bychom nemluvili o tíživých náladách?

„Nedělejte si starosti o zítřek. Každý den má dost vlastního trápení.“ Pokračuje Karin v doslovu parafrází z Matoušova evangelia.

Znamená to ale také to, co jeden z mých kamarádů nazval „úsměvem skrze slzy“. Je obtížné to přesně definovat, ale vyzařuje to z celé naší kultury: Bergmanův zasmušilý sourozenec na zadním sedadle volva, který smutně vzdychá při pohledu na západ slunce.

Karin Tidbecková, srpen 2012

Ta poslední část citace o povzdechu na zadním sedadle auta (Bergman byl švédský filmový režisér) mi nakonec ještě připomněla Murakamiho scénu z knihy Na jih od hranic, na západ od slunce: 

Jednou, když jsem tak oběma rukama svíral volant svého BMW, poslouchal Schubertovu Zimní cestu a čekal, až na semaforu na Aojamské třídě naskočí zelená, mě naráz napadlo, že tohle snad už ani nejsem já. Že žiju život, který pro mě někdo vymyslel, na místě, které pro mě někdo vytvořil. Jak moc ještě vůbec jsem sám sebou a kdy už jím být přestanu? Nakolik mi ještě vůbec patří ty ruce, které tu teď drží volant? Není všechna ta nádhera okolo tak trochu falešná?

Ach, hygge, hygge, není tohle tvoje štěstí tak trochu falešné?

4

YOU MIGHT ALSO LIKE

LEAVE A COMMENT