Dnes mám náladu na povídání o malých komunitách lidí v kontrastu s velkými počty sledujících, které můžeme oslovit díky internetu. Od návratu z Laosu totiž často přemýšlím nad místem, kde žiju. 

Nad místem, kde žijeme.

Laos mě otevřel velkým dálkám, multikulturní společnosti a velkému světu, který jsme dokázali zmenšit neuvěřitelným způsobem.

Internet nám umožňuje přemýšlet ve velkých počtech lidí a okruhů působení našich příspěvků. Dnes už můžeme zaujmout daleko více lidí a jednodušeji než kdy jindy. V Laosu jsem chtěla začít psát na svůj blog v angličtině. A možná, kdybych psala Instagram mého psa anglicky, mohla bych zaujmout daleko více psů po celém světě.

Tohle myšlení je dnes samozřejmostí. A jako učitelka angličtiny to do jisté míry podporuju: „Děcka, s angličtinou se vám otevře dalších deset dveří.”

Svět je propojený a dnes už nezáleží na tom, že člověk tvoří na malé vesničce někde na samotě — na sítích se všichni vždycky spojíme.

Jak jsem přijela domů z Laosu, ihned jsem si ty nápady vylézt i někam dál za kopec, rozmyslela — setkávat se zase s velmi blízkými lidmi bylo totiž tak příjemné, že jsem zapomněla na zbytek světa.

Takže čím víc uvažuju v tom velkém měřítku, kterého jsme schopní dosáhnout díky propojení na sítích — tím více přemýšlím nad tím, že v tuhle chvíli nesmíme zapomenout na ta menší čísla: na malé skupinky lidí, které sdílí něco, co je spojuje. Na skupinky lidí, které se reálně scházejí.

Malé komunity lidí v malých městech.

Zapomeňme na chvíli na tyhle možnosti světových dosahů našich aktivit a kreativních činností a soustřeďme se místo toho na vytváření něčeho tady a teď; mezi těmi nejbližšími.

Instagram mého psa píšu v češtině, i když nás sledují vipeti z různých zemí světa. Psaní v angličtině miluju — o tom, upřímně, stále přemýšlím, ale právě teď a v tuto chvíli mám větší náladu psát o věcech, které pochopí jenom ti moji nejbližší a lidé z mého okolí. Mám teď náladu psát třeba jen pro pár přátel a komunitu lidí v našem malém městě.

Na workshop na Hájenku jsme se vezly v té největší zimě, jakou si Cuketa zatím dovedla představit. Bylo krásně namrzlo a my se už těšily na čaj.

Jak jsme se usadily mezi polštáři v malém obýváčku, dala jsem si kafe.

Jídlo, káva, čaj, hudba, krásné prostředí, příjemná společnost a útulná atmosféra, kreativita a tvořivost…

Cuketa na chvíli usíná pod stolem a já si poprvé pletu svůj vlastní adventní věnec.

No, víš, já teď často přemýšlím o komunitách, snažím se to nějak uchopit, i to, co ty vytváříš na Hájence, píšu po pár dnech Ivě a prosím ji o pár fotek.

Tvůrčí rodinu tvořím, odepisuje Iva po chvíli.

A tak to je.

Tvůrčí rodiny budou vždy víc, než tisíce neznámých sledujících na sociálních sítích.

fotky, Hájenka a další workshopy:
@svojivchvoji & @vlesiva

díky!

3

YOU MIGHT ALSO LIKE

LEAVE A COMMENT