Tři věci se staly:

1) právě čtu Murakamiho Kafku na pobřeží

2) před malou chvílí jsem si byla odskočit na toaletu

3) a teď tam po mně šel mladý mnich.

To se mi už asi nikdy v životě, ani v těch následujících, které mě možná ještě čekají, nestane; leda že bych byla mnichem samotným. Možná bych tam šla raději spíš po něm, třeba za sebou nechává buddhovu auru, kdykoli se někde zdrží déle než jen pár momentů, která osvítí každého, kdo v té auře chvíli přetrvá.

Sedím v kavárně právě naproti záchodkům, takže mám docela přehled. Kavárna je to veliká, má dvě patra a tmavé moderní šedé stěny. Stolů je tady požehnaně. Lidí tak polovina. Záchodky dva. Záchodky nejsou rozdělené na pánské a dámské. To by totiž znamenalo, že by se pro mne snížil počet záchodků ze dvou na pouze jeden. A to by mi bylo docela nepříjemné, neboť už před chvílí jsem stála ve frontě.

Včera večer, čtu:

„To je svatá pravda. Dámskou toaletu byste u nás hledala marně. Máme jenom společnou.”

„A to vy nevíte, že i když jste nakrásně soukromá instituce, je v případě, že poskytujete služby pro veřejnost, vaší neoddiskutovatelnou povinností zajistit zvláštní dámské a pánské záchodky? Tady jde o princip.”

Pokračování čtu Jakubovi nahlas, protože Boeing:

„(…) Pokud vás tolik trápí problémy společných dámských a pánských toalet, doporučil bych vám osobně spíš návštěvu společnosti Boeing v Seattlu, kterou bych být vámi důrazně popoháněl ve věci záchodků v Jumbo Jetech. Ty jsou opravdu mnohem větší než naše malá knihovna, nehledě na množství lidí, které jimi cestuje, a, pokud vím, používají se v nich toalety vždy výhradně společné.”

 

A tak si říkám, jaká je to pěkná shoda okolností: včera jsem četla o společných záchodech v Murakamiho knize a dnes něco podobného zažívám. Mnich zatím vyjde z toalety a přisedá k ostatním ke stolu. Ještě si stihnu všimnout, že většina mnichů má na stole ledové latté. Takže nejenže jsem dnes byla na stejném záchodku jako mnich, a možná i ti další mniši, pravděpodobně (neboť na toaletu musel chodit i sám Buddha), ale ještě navíc máme i stejné chutě. Jsem nadšená, začnu tohle všechno psát a srkám u toho svoje ledové latté.


Murakami je jeden z mých oblíbených spisovatelů. Jeho knihy čtu pravidelně. Kafka na pobřeží je první knihou, která mě nezasáhla tak silně, jako ty předchozí. Jako kdyby Murakami spojil dva nápady do jedné knihy a propojil je tak zvláštními okolnostmi, kterým zkrátka moc dobře nerozumím a které ve mně nakonec nezanechaly žádnou vnitřní stopu. Ale protože nečtu knihy, abych hodnotila, ale pro potěšení ze slov a příběhů, i tak vždycky najdu myšlenky, které si nakonec zaznamenám nebo zvýrazním:

O NUDNOSTI A DOKONALOSTI:

Je tady až moc velký klid, až moc přírody, až moc do sebe uzavřené dokonalosti.

Poznávám, že svého druhu dokonalost se nedá ztvárnit jinak, než jako nikdy neuzavřený soubor nedokonalostí.

Na tomto světě lidi nejdřív ze všeho omrzí právě to, co není nudné. Co se naopak neomrzí, jsou většinou právě nudné věci.

O FANTASII A VNITŘNÍ PRÁZDNOTĚ:

Strašně mi ale vadí jakákoli vnitřní prázdnota.

Protože když začnete brát lidi s nedostatkem fantazie vážně, stojíte vždycky proti přesile, ne?

Jenomže omezenost, netolerance a nedostatek fantazie jsou jako cizopasní červi.

SaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSave

4

YOU MIGHT ALSO LIKE

LEAVE A COMMENT