Ten den jsem měla velkou potřebu brečet na veřejnosti.

  • Led 24, 2019

Jsem úplně v pohodě,” říkám někdy včera odpoledne.

„Jenom se ve mně něco zaseklo a nejde to ven, a co víc, já ani nevím, co to je…”

Pravda ale je, že v pohodě moc nejsem. Možná se ve mně nic nezaseklo. Možná, že nejsem úplně v pohodě proto, že v sobě nemám emoce, které by ve mně být mohly. Zase lituju něčeho, co jsem neudělala. A synchronicky nelituju toho, co jsem udělala.

Včera. Před týdnem, možná pár let zpátky.

Potřebuju tiše sdílet velký kus emocí.

Potřebuju hlasitou hudbu. Tmu. Pocit anonymity.

Bohemian Rhapsody je nejspíš jediný film z nabídky, na který mám nyní náladu zajít do kina. Je to taky film, na který je docela těžké sehnat lístky. Všechno je zamluvený (když zjistíme, že ta barvička bledě modrá není volné místo, ale právě že reservované) a zbývají jen jednotlivé sedačky ledabyle rozházené, až v člověku běhá smutek po těle z toho, že jsou lidé tak nekamarádští a kliknou si raději ob jedno místo, než aby se nalepili vedle náhodného diváka.

Pak tam zůstávají místa mimo hlavní část sálu. Dostala jsem se na ten film podruhé, tudíž mi vůbec nevadí, že máme ta dvě místa ze šesti sedaček v malém prostoru před vchodem.

Potřebuju vidět tu scénu, kdy se Freddie rozpláče při psaní textu Love of My Life. Tady v tomhle momentě jsem byla rozhodnutá vypustit svoje utlačené emoce, a tak si ulevit.

Tak přesně, jak to zobrazuje ta scéna, si totiž představuju kreativní činnost: musí to člověka rozplakat. Nebo dobrá, kreativní činnost by mohla člověka minimálně rozechvět. Člověk musí do těch věcí, co tvoří, vložit kus sebe. Anebo takhle: člověka by občas mohl rozplakat jen tak život samotný, aniž by se stalo cokoli, za co se nestydí plakat na veřejnosti.

Člověk musí do toho života, který žije, vložit kus sebe.

„Potřebuju brečet,” říkám tedy někdy navečer po cestě do kina.

Je mi dvacet šest-skoro-sedm a stále si v sobě udržuju tu dětskou naivní rozechvělost. Naschvál v sobě probouzím emoce a dopouštím se vlastních chyb, zmatků a špatných rozhodnutí. Můj život je uspořádaný jen díky lidem, se kterými ten život sdílím. Jinak jsem změť různých naivních představ a nevyzrálých myšlenek.

Po tom, co jsem si veřejně ulevila, oči opuchlé a růžové, si v zrcadle na toaletě ještě stihnu vyfotit selfie na památku. Na památku nevím čeho.

Pomalu se ve mně všechno uklidňuje. Nejspíš to odplulo v těch slzách, když jsem se rozmazaným pohledem dívala na ty lidi, co odcházejí ze sálu a jen se usmívají.

„Skvělý, přesně tohle jsem chtěla, brečím tady v tom kině jenom já.”

Ne, nejsem vůbec velkým fanouškem Queenů.

Poprvé jsem zaregistrovala jejich hudbu, aniž bych věděla o kapele, když jsem byla ještě dost malá a můj táta natáčel a stříhal záznamy zápasů hokejového týmu v našem městě. Každý záznam vítězného zápasu končil skladbou We Are The Champions — to se ale nestávalo zase tak často. I přes to se mi ta melodie vryla do paměti. Jiné vzpomínky na kapelu Queen nemám, snad kromě poslední: že jsem dlouho nevěděla, kdo to ten Freddie Mercury vlastně je a trvalo mě dost dlouho, než jsem si to všechno spojila dohromady. Vlastně by se dalo s nadsázkou říct, že Queen objevuju až nyní. Na film se tak dívám nekriticky a už vůbec mě nezajímá, jak to bylo doopravdy. Takže snad právě proto jsem ta jediná osoba v kině, která upřímně brečí.

„Teď už jsem úplně v pohodě,” říkám už někdy večer po filmu.  

Sedím v hospodě u stolu na dřevěné tvrdé lavici a na talíři smrt.

Jak dlouho si říkám, že to nebudu jíst?

Ale tahle myšlenka taky odpluje z mého života stejně tak rychle jako emoce utopené v slzách.

„Já tyhle rozechvělosti v životě naschvál přitahuju,” říkám si už raději jen tak pro sebe. „Děsím se toho, že vlastně nebudu mít vůbec žádný důvod brečet, děsím se toho, že ve chvílích, kdy se v mém životě nebudou dít závažné věci, které se obecně považují za brečení hodné, neucítím jinak žádné silné přívaly emocí.”

Cítím, jak mě to veřejné brečení obohatilo. A vlastně mě dost obohatily i všechny ty věci, kterých lituju a synchronně věcí, kterých nelituju. Příborem v rukách nakrojím kus mrtvého masa a napadne mě, že Freddieho smrt je vlastně skoro stejně tak stará jako celý můj dosavadní život.

3

YOU MIGHT ALSO LIKE