Každý z nás má v sobě téma. Jsem o tom silně přesvědčená. Každý spisovatel nebo jiný sběratel příběhů vám to potvrdí. „Každý má v sobě příběh, příběhy jsou všude kolem nás…“ je ta klišé odpověď na otázku, zda má ten či onen autor v záloze nápad na další knihu, a kde hledá a nachází příběhy.

Včera sedím ve škole ve třídě na hodině rétoriky.

To je seminář, kde bychom si měli zlepšit naše prezentační schopnosti. Na dnešek jsme si měli připravit ne-akademickou prezentaci na jakékoli téma.

Takže sedím a poslouchám prezentace o depresi, o domácím vzdělávání a o třídění plastů. Uvědomím si, jak jsme si tenhle úkol vzali do vlastních rukou: vůbec totiž nerespektujeme fakt, že se máme především soustředit na naše prezentační schopnosti. „Nezapomeňte na řeč těla, připravte si strukturu prezentace, mluvte pomalu tak, jak jsme si trénovali na tom cvičení minule…“ Ignorujeme smysl téhle činnosti a dost možná ignorujeme cíl celého semináře — my tady dneska velmi jednoduše sdělujeme to, co máme nyní potřebu sdělit.

Takže potom vidím spolužáky, jak jeden po druhém vypráví svoje témata nebo věci, kterým se věnují, které je zajímají. A žasnu. Žasnu, jakou touhu v sobě najednou máme vyprávět, sdělovat, prezentovat…

Jasně, je to nejspíš tím, že jsme zrovna skupinka lidí, kteří mají světu, co říct. Ale i tak o tom přemýšlím celou cestu autobusem domů: každý má svoje téma.

Věřím, že všichni chceme vyprávět a sdělovat, jen k tomu možná nemáme příležitosti: kdy si prostě připravíte prezentaci a odvyprávíte svoje téma publiku? Nemyslím teď nějaké organizované přednášky, besedy a vystoupení řečníků; myslím tím teď fakt, že my všichni právě teď řešíme různá témata a dost možná bychom byli schopní vyprávět jako profíci (dost možná pouze mezi svými lidmi v bezpečném prostředí).

Když si povídáme mezi přáteli nebo s rodinou: kolik prostoru dáváme příběhům?

Jak dlouho mluvíme o jednom tématu?

Kdy naposledy jsme slyšeli někoho něco vyprávět?

Zapátrala jsem v paměti a napadá mě jedině příběhy naší babičky, kdy sedíme tiše a občas jenom srkáme kávu. Vyprávění má najednou velký prostor — naše soukromá neformální přednáška v obýváku.

Mít možnost přednést svoje aktuální téma, svoje příběhy a myšlenky, nápady a připomínky je najednou velmi přirozená věc.

Spolužačka z Řecka má velkou touhu sdílet její kulturní šok.

Recyklace. Je nadšená z těch všech možných druhů popelnic na skoro každém rohu Brna.

Vy tady máte prostě popelnice na VŠECHNO!

Nadšeně vypráví a zcela zapomněla na všechna ta rétorická pravidla, která jsme se do nynějška měli naučit a aktivně využívat v praxi.

Máchá rukama a nechává mimiku a řeč těla zcela volně vyjadřovat své emoce. Její řecká angličtina tomu dodává na autenticitě, když za každým vyjádřením nepochopení vůči řeckému systému recyklování odpadu z ní vyjdou různá řecko-anglická citoslovce.

„Eeehr how is this possible?“

„You have different dustbins for almost anything!“

„In Greece…uhmm…we have got one dustbin…erhyeah…for all the things that are meant to be recycled…ehrr…and only 16% of the trash is being recycled in Greece.“

Je nadšená z našich popelnic.

Ještě více je nadšená z toho, že tady lidé skutečně třídí odpad.

Její téma mě uchvátilo a její touha nám to sdělit mě naprosto dostala. Ráda poslouchám příběhy a témata ostatních lidí, nechávám se inspirovat a ten svět mi najednou přijde fascinující, plný témat a souvislostí.

Moje přenáška ten den byla o minimalismu ve vzdělávání a o přehlcení informacemi.

Na mě dost praktická věc.

Proto mám tenhle blog, kde má prostor moje fantazie a melancholie. Je to místo pro všechny příběhy, které kolem sebe nacházím.

„Ahoj, jsem Žaneta a jsem sběratelka různých momentů, příběhů a náhodných souvislostí.“

Můj blog je jako jedna velká powerpointová prezentace…

1

YOU MIGHT ALSO LIKE

LEAVE A COMMENT