Jako kdyby to byly pohádky, říká si občas pro sebe paní Stegosaurová. Něco jako pohádka na dobrou noc. Občas si je potřebuje všechny přečíst. Uklidní jí to, protože hned zjistí, jakými způsoby nakonec najde to své vysněné štěstí, jaké myšlenky ji dovedou ke spokojenosti a jak se naplnit optimismem. Teprve nedávno si ale uvědomila, že jsou tyhle rady a texty možná jenom nějaké nálepky. Jako takové ty malinké barevné náplasti, určené pro děti. Třeba ty s dinosaury…
A tak čím více do toho pronikám, tím více směšně mi to připadá. Jednoho dne jsem si prostě sedla a začala psát. Ráda se tomu směju a vymýšlím, jak v tomhle najít balanc, rovnováhu, jak se v tomhle neztratit, pokud zrovna nejsem ten typ člověka, který se půjde dobrovolně zakuklit do tichého lesa za město bez připojení na internet a napojení na přírodu – nejsem.
Řádek první a já sedím v kavárně
je to kavárna v hlavním městě Laosu
kam lidé jezdí poznávat neobjevenou přírodu a místní kulturu
zatím to není natolik…
Nejhorší na tom je, že ji docela chápu. Pokud zahloubáte pod povrch facebooku zjistíte, že je to vlastně ve své hlavní podstatě nástroj pro…