snídaně na sídlišti, závislost a dopis

  • Lis 3, 2018

Napíšu hned na začátek pravdu: Začínat ráno jinak než u počítače je pro mě dost výjimka. Takže od chvíle, kdy do mého života vstoupila Cuketa, tohle všechno měním. Během srpna a září jsem tak párkrát snídala venku.

Nemám terasu.

Nemám zahradu.

Žiju v paneláku a tak to jediné, co mám, je sídliště.

To jediné, co teď momentálně mám, je hřiště na sídlišti.

Takže jednoho dne ráno vstanu a naliju si kafe do první volné nádoby vhodného tvaru a složení, kterou nacházím na kuchyňské lince, beru kus pečiva do sáčku, který ještě později využiju jako sáček na hovínko, potom Cuketě kromě toho sáčku beru ještě míček a jdu na hřiště.

Sedím na betonové zídce a snídám. Cuketka si kouše klacík, občas jí hodím míček a hned vytahuju zápisník a píšu.

Po dlouhé době jsem více venku než doma.

Po dlouhé době píšu ráno na papír a ne do počítače.

Teď rovnou napíšu další pravdu: Já totiž počítač a internet miluju.

Stávám se lehce závislou a ta závislost mě baví — začínám ji pomalu ovládat a kontrolovat, a proto si ji taky užívat. (Vždy myslím na to, abych dobře trávila svůj čas.)

Po dlouhé době několika let jsem schopná svoji závislost utlumit a pozdě večer tak přestat číst články a blogy a editovat fotky a konzumovat všechno vizuální a psát cokoli jen pro ten skvělý pocit ťukání do klávesnice a pro ten pocit „flow“. Poslední dobou už jsem schopná na počítači pouze poslouchat hudbu a namísto emailu, namísto zprávy na Facebooku, beru do ruky tužku a papír a píšu všechno, co potřebuju v tu chvíli sdílet…

Včera pozdě večer přesně takhle vznikl dopis pro M.

Poslat tenhle dopis dnes nebylo vůbec snadné.

Každou chvíli píšu přes sociální sítě něco hodně osobního. Nyní mám ale větší hrůzu z poslání dopisu než z faktu, že už teď mi může někdo číst zprávy poslané přes všechny možné propojené aplikace.

Tlustá obálka obsahující můj dlouhý monolog.

Váha na mé dlani.

Těžkost myšlenek, pocitů a příběhu sepsaného včera v noci.

A lehkost.

Lehkost přijde hned po dopsání všeho, co jsem potřebovala vyjádřit.

„M, teď už koukám do zdi a nevím, co dál psát…
Takže asi tady dopis končí. Můj monolog. Můj příběh.“

 

Tohle všechno vložím do papírové obálky a představuju si, že ji někdo roztrhne, polije, někde se po cestě ztratí. Mám strach odnést tohle všechno do schránky a vhodit to někam do světa.

Moje myšlenky jsou najednou něco materiálního, něco fyzického držím v ruce. Nejsou to příběhy, které píšu na počítači a sdílím na blogu a čtu na displeji, nejsou to osobní emaily ani moje dopisy Pro Tebe & Všem

Obálka, která si bude na chvíli žít svým vlastním životem, dokud se nedostane do bezpečných rukou M.

Jak dlouho ten můj příběh bude cestovat?

Za jak dlouho M dostane můj dopis?

Teď hned.

Teď hned mohu otevřít messenger a všechno to napsat tam.

 Nečekat, až dopis dorazí po víkendu do Prahy.

Včera večer otevírám Facebook a prosím M, aby mi na email poslala znovu adresu, neboť jsem ji znovu někde napsanou na kousku papírku ztratila. Beze slov poté končím naši konverzaci na messengeru a namísto toho začnu to všechno psát na papír…

Na snídaně na hřišti je již zima.

Už se ani nedá sedět na trávě.

Teď už jsou přede mnou jen dlouhé zimní chvíle u stolu strávené nad zápisníkem a možná dalšími dopisy. A jasně, popravdě taky nad počítačem a internetem, protože to všechno mě baví…

4

YOU MIGHT ALSO LIKE