Můj život tady v Laosu se pomalu blíží ke konci.  

Před týdnem jsem si splnila poslední sen/úkol a navštívila jsem několik vesnic laoských etnických skupin. Zapomněla jsem na starosti a povinnosti, na telefon, počítač, internet, a dokonce jsem zapomínala pravidelně měnit baterky ve foťáku a do vesnice hluboko v horách jsem tak došla prakticky bez energie — bez té v baterce i bez své fyzické.

Nakupuju dárky. Loučím se s místy i lidmi, které mi budou chybět. A v hlavě si začínám připravovat odpověď na otázky: Tak jaký je ten Laos? A co cestování? Jaký to je žít v Laosu?

 

Ano. Už mohu říct: půl roku žiju v Laosu.

Znamená to mnoho. A znamená to velmi málo zároveň.

Je půl rok dostatečná doba na to, aby člověk poznal způsob života a svět lidí na nějakém místě? Aby pochopil kulturu lidí, jejich zvyky a ten jejich svět takový, jaký je ve skutečnosti?

Nebo je to stále ještě krátká doba?

Mohu nyní vyprávět příběhy o tom, jak tady lidé žijí, co dělají, v co věří?

Mohu lidem říkat takové věci jako něco, co považuji za jedinou možnou pravdu?

Mohu nyní přitakat na vyprávění ostatních — že je to cestování skvělé, ohromující a životu prospěšné — když vlastně ani vůbec netuším čím přesně to prospěšné je? A i když stále věřím, že všechno to ohromující a životu prospěšné vychází stále spíše ze mě a z lidí, než z té samotné skutečnosti — že žiju tady nebo tam?

Copak mohu již nyní říkat lidem, že mě život tady nějak změnil a já našla samu sebe — když ve své podstatě jsem stále stejná a věřím, že opravdu změnit mě může pouze láska, nebo nenávist, nebo víra, nebo nemoc, nebo když já sama dám život novému člověku?

Říkat, že to bylo to nejlepší, co se mi kdy stalo — když to, co se skutečně stalo je vlastně pouze to, že se zrodily nové vzpomínky, které si uchovám v paměti: a tak vedle vzpomínky na náš život v malé žluté chatě u řeky na Letné po půl roce přibyla vzpomínka našeho života v malém bytě u řeky v Laosu.

Odpovědi na tyto otázky nemám ještě jasně zformulované.

 

Dokážu si živě představit, že se namísto nějaké rozumné odpovědi budu jenom zvláštně culit a moje tvář bude váhat: nevím, čím začít, jak to popsat, nevím, zda to, co jsem viděla, je opravdové.

Moje odpovědi budou zmatené a ve snaze popsat Laos nějak srozumitelně se nakonec vytratí veškerá autenticita a hloubka.

Jediné, čím jsem si nyní naprosto jistá, jsou moje vlastní pocity a vzpomínky.

Tahle vzpomínka na Laos bude nejspíš o něco silnější, ale nikdy nebude zcela převyšovat vzpomínky těch ostatních míst, kde jsme žili.

Vzpomínky a pocity, které si odnášíme s sebou a už navždy v sobě z různých míst, jsou pro nás nakonec stejně důležité. 

Malý domeček kousek za rodným městem, nebo malý byt stovky kilometrů daleko.

Studená čirá Oslava, nebo široká blátivá Mekong.

Nakonec je těm pocitům zcela lhostejné, na jakém místě se člověk zrovna nachází.

Takže nevím. Nevím, zda jsem Laos skutečně poznala a zda o něm nyní mohu vyprávět.

Ale udělám dohodu sama se sebou: budu spíše vyprávět o pocitech a vzpomínkách. O svých vlastních vzpomínkách, které jsou nakonec velmi živé a silné, a které souvisí více s tím, jak jsem viděla Laos já sama než s tím, jaký je ten Laos ve skutečnosti.

Vientiane – week 26/31

SaveSaveSaveSave

SaveSave

7

YOU MIGHT ALSO LIKE

LEAVE A COMMENT