Všechno to začalo botami. Věděla jsem o těch botách ještě dříve, než jsem osobně poznala tebe samotnou. Poprvé jsem tě viděla z okna v naší kuchyni: postava spíše menší, hubená, oblečená do sukně, tílka a s taškou přes rameno. A na nohou ty boty, přesněji sandálky. Ne obyčejné sandály, ale kvalitní a takové, které nejsou jen tak běžné. Dalo by se říct, že byly hodně osobité, avšak ne módní, a v barvě tmavého modrého nebe.

Takže jsem se na tebe dívala z okna a konečně jsem tě poznala: to je ta holka, která má stejné boty jako já. Mít stejné boty jako ty mi dodávalo neskutečnou sílu, ale zároveň jsem na sobě cítila tlak. Sílu, že i já jsem možná stejně osobitá (když máme stejné boty), přesně tak jsem tě totiž vnímala, a tlak, že tuhle svoji pozici vedle tebe musím nějak potvrdit.

Byla to klidná doba, byla to doba bez internetu a doba SMS zpráv. Nebylo tedy jak jinak se seznámit než opravdu čekat na osobní setkání. Teď jenom čekat, zda mě přijmeš nebo ne. V den, kdy jsme si vyměnily svá telefonní čísla, jsem zažívala pocity ohromné radosti a štěstí. Staly se z nás přítelkyně.

Mám pocit, že se od té doby změnilo velmi mnoho věcí, především pak ten vnější svět: to všechno kolem nás, do čeho jsme se nechali zabalit jako vánoční překvapení. Často mě teď přepadá nostalgie, a to se mi potom začne trochu stýskat. Po tom životě kdysi, po té jednoduchosti a lehkosti s jakou jsme si na koupališti povídaly, rozpláclé na ručníku, na trávě se válely dva páry stejných bot, s obličeji směrem k nebi. Pozorovaly jsme společně mraky a hledaly postavy a symboly, které se nechaly umělecky ztvárnit proudy větru, a které umíraly ještě dříve, než je dovedla nad hlavou najít i ta druhá. Vždycky jsi to byla ty, která našla většinu obrazů a já pokaždé přitakala, i když jsem v tom chumlu bílé a šedé už neviděla vlastně vůbec nic.

Dnes, jako by se ten obal kolem nás snad ještě více stáhl. Nemáš stejný pocit? Doba je uspěchanější a jediná šance na přežití se vyskytuje v našem nitru. Snažím se s touto vizí žít a jenom proto cítím, že se to tady nakonec nijak významně nezměnilo. Ta stejná energie je totiž stále tady kolem nás, i když uběhlo už několik let. Tato energie proudí nadále ve mně, proudí v tobě i ve všech ostatních.

Ty jsi tehdy ze sandálek vyrostla jako první (ve všem jsi prostě přede mnou a já tě za to obdivuju). Tvoje sandály byly už celé rozšlápnuté a na krajích látky zedřené a zašlé. Po nějaké době jsem i já vyrostla z těch svých a mamka je vyhodila. Ale to bylo až po tom, co ještě chvíli ležely ve skříni v igelitovém pytli společně s dalšími věcmi s pomyslnou nálepkou “co kdyby se jednou ještě hodily”.

Spousty takových věcí nadobro z našich životů zmizely, kolem nás se změnilo hodně, ale my tady stále ještě kráčíme, my jsme pořád ještě tady a život prostě pokračuje dál. Nad námi se občas zbarví krásné nebe do barvy sandálek a když na nebi plují bílo šedé mraky, objeví se dokonce i pár obrazců lidí a zvířat pro ty, kteří se na svět dívají s nekonečnou osobitou fantazií.

Už od doby sandálek jsi mi velkou inspirací.

A za to ti děkuju.

Ž.

SaveSave

SaveSave

7

YOU MIGHT ALSO LIKE

LEAVE A COMMENT