Svět brzy ráno,
je jiný. Najednou nás pohltí
zvláštní atmosféra,
taková, kterou už během dne
nejsme s to zachytit.
Barvy kolem nás jsou jiné,
a v pokoji ticho.

Woow, Jakube, vstávej, dělej, no tak to je nádhera – cvakám ranní výhledy novým foťákem a ještě si přitom drtím ospalé oči. Je něco před sedmou hodinou ranní a většina lidí v našem městě už má dávno po snídani. Já jsem sotva odlepila víčka od sebe a teď fascinovaně přihlížím té nádheře jako vymalované v rámu okna. Svět brzy ráno, ta atmosféra. Barvy. A já? Já jsem pitomec… když se o tohle všechno nechám připravit pokaždý, když dlouho spím. 

Takové ranní obrazy nejsou pokaždé idylické, já vím, ale dovolte mi si to takhle aspoň na chvíli představit. Ranní svět mě fascinuje a už dlouho mám v hlavě takový nápad, že bych začala vstávat brzy. Opravdu brzy. Vytvořila bych tak prostor a čas vyhrazený jenom pro mě.

Můj vnitřní svět totiž přesně takový prostor potřebuje, a to ideálně denně, nebo nejméně jednou za tři dny. Stačí mi dvě hodiny čistého času přemýšlení, psaní, čmárání, čtení si v diáři a zápisníku. Stačí mi chvilka pozornosti jen na sebe. Stačí mi být chvilku zavrtaná do svých myšlenek.

Může se zdát, že je to velmi produktivní činnost, ale většinou z takové chvilky nevznikne skoro nic: žádný nápad, článek, žádná geniální myšlenka a v žádném případě nevznikne něco, co by bylo dokončené a hotové.

A o to vlastně jde. Je to jako ta pravá opravdová meditace, ke které se nemohu ani na píď přiblížit. Tak jako meditací nic nezískáte, tak ani já časem stráveným se svým nevyrovnaným vnitřním světem nezískám vlastně vůbec nic.

Buddha was asked: ‘What have you gained from meditation?’ He replied: ‘Nothing! However, let me tell you what I have lost: anger, anxiety, depression, fear of old age and death.’ 

 

Díky tomu, že se chvíli věnuji sama sobě a reflexi, si pomyslně v hlavě srovnávám všechny svoje přihrádky s myšlenkami, s pochybnostmi, představami a domněnkami. Díky takovému úklidu se vyhnu nevyrovnanosti, úzkosti a strachu. Po třech dnech bez takové chvilky většinou začínám být nervózní, úzkostlivá a otravná.

Moje myšlenka je tedy velice jednoduchá: vyhradím si tuhle nádhernou ranní dobu právě pro svůj vnitřní svět, bude to chvilka jenom pro mě.

Už pár dní s tím experimentuju, budík na mobilu zazvoní během jedné hodiny tak pětkrát, rolety na oknech vytažené. Marně. Pokud vstávám do práce, do školy, prostě když ‘musím’ tak to jde, ale když nemusím. Achjo. Když nemusím, no tak prostě spím…

A tak jsem s tím přestala bojovat. Jednou pro vždy. Zjistila jsem, že tohle je jedna z věcí, které nezměním a že můj vnitřní svět je čilejší v noci než brzy ráno. Přes noc jsem vymyslela většinu toho, co čtete na mém blogu. Je to totiž právě v noci, kdy mě navštěvuje Múza.

Moji původní myšlenku tedy měním: vyhradím si tuhle nádhernou ranní dobu večer právě pro svůj vnitřní svět, bude to chvilka jenom pro mě.

Noc je moje silná stránka, a ráno? To si nechám pro snění. Jsem totiž sova a můj denní režim nejspíš určuje můj silný citový vztah k Měsíci. Ale o tom zase někdy příště.

 

 At night when the stars light up my room,
I sit by myself talking to the Moon.

SaveSave

SaveSave

SaveSaveSaveSave

SaveSaveSaveSave

SaveSaveSaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSaveSaveSave

SaveSave

SaveSaveSaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSaveSaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSave

2
18/10/2017

LEAVE A COMMENT