příběhy z obýváku

Svoji povinnou základní školní docházku jsem měla splněnou tak nějak zhruba na konci první světové. Pokud na to tedy budu nahlížet takhle z pohledu jediného předmětu – dějepisu.

JAK JSEM DOKONČILA ZAKLADNÍ ŠKOLU PŘED DRUHOU SVĚTOVOU

Během těch čtyř let jsme se přes různé učebnice a kapitoly dostali v našich dějinách k první světové a přes ní jsme se nakonec probojovali až k oficiálním začátkům té druhé – a tady někde škola končila, my byli v deváté třídě a skoro nikoho to vlastně už nezajímalo, protože známky jsou již uzavřené a na střední školy jsme oficiálně přijatí. Takže i ty písemky už jsou zbytečné a jenom si tedy opíšeme do sešitů, co je na tabuli. S nadsázkou tedy můžeme říct, že jsme dokončili základní školu ještě před druhou světovou.

Druhou světovou válku si z hodin základní školy skoro vůbec nepamatuju. Nevzpomínám si na žádné příběhy, které by mě zaujaly a něčím zasáhly. Nepamatuju si, že by mi třeba ve škole řekli o Anně Frankové, ani že bychom si četli o jejím příběhu a potom si o něm povídali. Komiks Muas jsem objevila až na vysoké škole, přitom by ho klidně mohli číst studenti právě na základce.

Na střední se mi zdálo, že se ty dějiny nějak scvrkly do jmen, letopočtů, definic, přitom však do informací skvěle zpracovaných. Cítila jsem tlak, že tohle všechno musím znát a zároveň stres z té rychlosti a z toho množství. Tabulky, ve kterých jsem měla přiřadit jména k událostem, mě stresovaly ze všeho nejvíc, protože jsem nikdy nebyla schopná se to jen takhle tabulkově naučit, byla jsem na to líná a přišlo mně to prostě hrozně nelogické, i když to mělo právě v té tabulce vypadat logicky.  

Tady se někde v tom množství začaly ztrácet opravdové příběhy, které nám byly ve skutečnosti blíže, než jsme si mysleli. Matně si vzpomínám, kdy přesně a zda vůbec jsem nakonec v průběhu mého vzdělávání v hodinách historie došla až do padesátých let dvacátého století. Možná ano, ale já vím naprosto přesně, že některé části našich dějin bych možná úplně obešla bez povšimnutí – pokud by jeden konkrétní příběh ke mně nakonec nepřišel sám.

PŘÍBĚHY Z OBÝVÁKU

O těch příbězích skutečných lidí a jednotlivců, jejichž DNA mi proudí v těle a jsem stále jejich vlastní krev, se dozvídám až doma. Nebo pod pergolou na naší chatě, v pozdějších odpoledních hodinách, kdy se témata našich hovorů vracejí zpátky v čase. 

Tam se odehrávají ty hlavní konverzace o historii a o naší Zemi, je to náš obývák, kde slyším poprvé slovo kulak, a kde poprvé z úst mojí babičky slyším o lidech, kteří jí (a možná i mně) navždy změnili osud – něco hluboko ve mně se pohne a od té chvíle se mě tohle téma drží a už se nejspíš nikdy nepustí.

Možná jsem se vlastně ani nemusela narodit.

Ale změnit někomu osud?

Copak to lze?

Moji spolužáci o tom neví, s nikým se o tom nebavím, na nic z toho si nevzpomínám ze školy. Jenom v našem malém rodinném kruhu pěti lidí, usazených na dřevěných lavicích pod pergolou, na stolku hrnky s kávou a rozkrojená bábovka, zde příběhy znovu ožívají.

Slova, která jsem nikdy neslyšela, jména, která si pamatuju matně, a která mám dodnes problém někam zařadit. Události, které hýbaly lidskými osudy.

A tak ty nejdůležitější věci z historie mé domoviny, které se mi zdají blíž mě samé než cokoli jiného, se dozvídám doma v obýváku, zatímco ve škole mě už bolí ruka od neustálého opisování letopočtů, definic, jmen a historie, která žije jen v učebnicích a kterou s největší pravděpodobností, pár týdnů po testu, prostě zapomenu.  

Na co ale nikdy nezapomenu jsou všechny ty příběhy, které se mnou vyrůstají do dnešní doby.

A teprve nedávno jsem si uvědomila, že já sama chci nyní ty příběhy vyprávět dál…

+ Moje Anna Franková

SaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSave

7

YOU MIGHT ALSO LIKE

LEAVE A COMMENT