pondělní pravidla a normální věci

  • Říj 15, 2018

Každé pondělí a čtvrtek v Laosu jsem chodila do různých kaváren na několik hodin psát.

Dovolila jsem si předstírat, že je to něco, čemu se věnovat můžu, a že je to něco pro mě normálního. Jenže tady doma mám spousty jiných povinností, kterým se věnovat musím a psát si jen tak v kavárně je pro mě něco, co bych sice určitě mohla, ale co je pro mě stále něco nenormálního.

A potom mě napadne pátrat po tom, kdo mi vlastně tahle pravidla určuje…

Dlouhou dobu to byla povinná školní docházka.

Nedávno jsem jela v pondělí dopoledne se svým psem na vycházku a autem jsem projížděla kolem budovy gymnázia. Úplně normálně si jedu autem kolem oken učeben, které byly kdysi i moje učebny, aniž bych si hned v první minutě uvědomila, že je dnes pondělí dopoledne a já si zpívám v autě Hey Jude a směle si jedu někam se psem na vycházku; jdu se projít se psem, protože už můžu.

Tohle mě napadlo, až když byl gympl dávno za zatáčkou, neboť ty cestičky mezi mými jednotlivými neurony občas jsou velmi klikaté a mě potom dochází jisté souvislosti o něco později, než jak je normální.

Kdyby čas nebyla lineární přímka, ale my jsme mohli vnímat jednotlivé životní momenty najednou, z různých úhlů pohledů a z různých časů, viděla bych ten den z auta samu sebe za okny gymplu, jak se nepřítomným pohledem dívám ven do ulice a sním o lepších a ideálních zítřcích a pozítřcích. Snila bych dost možná o tom, kdy už se konečně budu moci rozhodovat za sebe, pořídit si psa a žít si podle sebe.

Představuju si, jak zároveň z lavice za oknem gymplu najednou letmo zahlédnu samu sebe v autě za volantem a psa v kufru…

„To je boží,“ říkala jsem si nadšeně, když jsem seděla v lese a kolem mě pobíhala Cuketa.
„Poprvé po dlouhé době si můžu v pondělí dopoledne zase dělat, co chci.“

Nikdo nám pravidla neurčuje. Nikdo nám neříká, co je a není normální
Pravidla si od teď nastavuju už sama.

Ať si říká, kdo chce, co chce: že třeba musím pracovat a něco dělat tak jako normální dospělý, že třeba musím být stále produktivní, že jen tak sedět a pracovat na něčem, v čem není zaručená žádná hodnota a budoucnost je pouhá ztráta času, že jsem snílek, který marní produktivní pondělí…

(Jiný den, krásný podzimní teplý dopoledne ve čtvrtek, mě napadlo, proč vlastně mučíme děti sezením ve škole, když je dopoledne ta nejlepší možná doba být venku.)

A tak si moje pondělky poprvé v životě od předškolních časů užívám a pokračuju ve svým laoským tempu a stylu. Sednu si k počítači a píšu, edituju fotky, vymýšlím věci a plánuju. Jdu se psem ven hned, jakmile se vzbudím a mám v sobě velkou touhu v tomhle pokračovat: snažit se hodně moc, abych si tohle mohla dovolit i dál;

dělat všechno pro to, abych si i dál mohla určovat svoje vlastní pondělní pravidla.

My všichni můžeme.

A nejen ty pondělní.

SaveSave

SaveSave

5

YOU MIGHT ALSO LIKE

LEAVE A COMMENT