pohnutá skutečnost, pěna dní

  • Říj 30, 2018

Dívám se z okna.

Velice ráda se dívám z okna.

Ze všech různých oken. Z oken různých tvarů i směrů. Myslím, že je to tím, že jsem vyrostla ve třetím patře bytovky odkud jsem vždy měla co pozorovat.

Teď koukám z okna autobusu.

Autobus je skoro prázdný.

V řadě vedle mě u okýnka sedí kluk ve starším školním věku a z jeho ruky mu jde barevně blikající záře přímo do obličeje.

Ten kluk se z okýnka na svět nedívá vůbec.

Ten kluk prakticky neexistuje v prostoru, který nás dva reálně obklopuje.

Přilepená jsem na skle až skoro cítím svým vlastním nosem zimu z venku. Jak je zvláštní zavřít se do takové krabičky. Lidé dnes cestují úplně jinak. Autobusová doprava upadá. Silnice se rozpadají. Všechno šedne.

Ráno jsem si vzala pilulku na odložení nemoci.

Dnes musím fungovat. Ležet v nemoci mohu až zítra.

Taky jsem si včera omylem resetovala čip a musím se dnes všude znovu zaregistrovat. Přístroj na čipy v autobuse je velmi zastaralý: přikládám svoje zápěstí k fialovému lesklému okénku na čtení čipů a čekám pár vteřin. Přístroj se hrozně přehřívá, až mě to nakonec trochu popálí. Na zápěstí se mi vytvoří slabé načervenalé místo.

Nechápu, proč zrovna dnes musím jet autobusem určeným pro dětské výlety.

Ale nakonec s tím vlastně nemám zase takový problém. Cesta je to nepohodlná stejně tak v autobusu určeným pro dětské výlety jako v tom normálním linkovém. Do nových autobusů se přestalo investovat ve chvíli, kdy se musely začít vyrábět čtecí automaty na čipy (když čipy už nadobro nahradily všechny papírové doklady).

Pokaždé si vybírám sedačku u okýnka. Dnes jsem cestou ke svému sedadlu míjela jednotlivé dětské buňky. Vždy mi to připomene ty staré sušáky pro dámy s natáčky v kadeřnictvích—jen jsou tyhle plastové nástavce na hlavu protáhlé až po sedačku, kde se přicvaknou do izolace, která vede kolem celé sedačky, takže vytváří jakousi samostatnou buňku.

Jenže jednotlivé buňky měly být izolované dokonale, ale nejsou. Člověk tedy stejně slyší zvuky z přístrojů. Tenhle autobus je starý, takže přísun nejmodernější technologie moc nezvládá: přehřívá se to tady a po chvilce zjistím, že regulátor teploty v tomhle starém autobusu určeném pro dětské výlety (AUDV) vůbec nefunguje. Člověk přijde vymrzlý z venku a za chvíli je mu horko…

Starý vyřazený autobus nechají prostě dál jezdit linku.

Naštěstí i pár těch obyčejných sedaček se tu ještě najde.

Příroda za okýnkem je šedá a bledá. Vím moc dobře, že to není změnou ročního období, ale změnou celkové nálady. Nic se nehýbe, vítr fouká málo.

Hned v druhé vesnici nabíráme skupinku dětí. Samozřejmě se rovnou vydají k buňkám a na botách jim při tom svítí oranžová světýlka…

Jasně! Kudla! Boty! Rychle se ohnu ke svým botám a přepnu čudlík znovu na polohu off. Jsem roztržitá. Zapomínám to vypínat a pak se mi přehřívají… Přitisknu si ke krku silnou tmavě růžovou šálu a zachumlám se hlouběji do sedačky, protože teplo ze zahřívacích bot se vytrácí hodně rychle. („Přísný zákaz používání zahřívacích materiálů ve vozidle po celou dobu cesty!“)

Opřu se a poslouchám dětskou netrpělivost s jakou začínají napojovat své přístroje v jednotlivých buňkách. Děti nasednou do sedaček a natáhnou se po uzávěrech jednotlivých buněk, které následně nacvaknou na izolaci. Pokud tady bude hodně aktivních dětí v buňkách, teplo se dostaví rychle.

Cvak. Cvak. Cvak.

A potom neslyší nic z okolního světa.

„A Vaše děti budou chtít jet!“ vzpomínám si na velkou komerční kampaň firmy, která buduje podobné buňky nejen do autobusů, a nejen pro děti. (Firma NOmOpho, která vyrábí speciální potřeby pro nomofobiky.)

Ťuk. Ťuk. Ťuk. Ťuk.

Hej. Hej. Jó! Dělej!

Ťuk. Ťuk.

A potom už jenom šum.

Čím více dětí se zapojí, tím více ty zvuky přechází do nesrozumitelného šumu.

Je mi smutno.

Zavírám oči a pozoruju měnící se krajinu za oknem.

Budou tady tyhle stejné obrazy v okně i zítra?

Zavírám oči a cítím na sobě prví nežádoucí účinky odkládací tabletky: z krajiny se ztrácejí barvy.

Až nakonec můj zrak zůstane po celou dobu působení léčiva zcela černobílý, dokud nepřestane účinkovat a nemoc se nedostaví zase v plné síle společně s obnoveným zrakem.

Raději zavírám oči a jen poslouchám chroptění spokojených dětí v buňkách.

Na zápěstí cítím lehce spálenou kůži a upadám do černobílého snění.

Už abych tam byla a mohla si znovu zapnout svoje zahřívací boty.

Něco mě tlačí na zápěstí.

Roh knihy se mi tam vryl a udělal tam malou tečku do kůže. Au!

Mnu si to místo palcem druhé ruky a kniha mi tak volně padá na podlahu autobusu. Během zvedání knihy z podlahy si všimnu kluka vedle mě: ještě svoji hlavu neodlepil od telefonu, nedívá se z okýnka, na svět kolem sebe, dívá se stále do displeje.

„Co až ti dojde baterka?“ mám chuť se ptát.

„Víš, že jsi teď v takový velký bublině? V buňce speciálně navržené pro přežití tvého druhu?“

„Potřebuješ ten telefon pro přežití cesty autobusem?“

Pohodlně se opřu a oddechnu si. Cesta ubíhá jen velmi pomalu.

Znovu otevírám knihu, kterou jsem četla, než jsem upadla do pohodlného spánku.  

…onen příběh je naprosto pravdivý, neboť jsem si jej od začátku až do konce vymyslel. Jeho hmotné ztvárnění ve vlastním slova smyslu je založeno v podstatě na posunutém promítnutí pohnuté skutečnosti s hřejivou atmosférou do roviny vyprávění nepravidelně zvlněné a pokroucené. Jak uvidíte, je to postup, pokud to vůbec jaký byl, k němuž se mohu klidně přiznat.

 | Boris Vian, New Orleans 10. března 1956

Cesty autobusem jsou jako moje meditace: ve své hlavě hraju si s realitou a nechávám volný prostor obrazům, které se mi za pomocí velké fantazie před očima vytvářejí.

Pohnutá skutečnost.

Možná je tohle všechno jenom jedna velká pohnutá skutečnost.

Inspirováno: Boris Vian — Pěna dní 

2

YOU MIGHT ALSO LIKE

LEAVE A COMMENT