osobní archivy a uspěchaná doba

  • Čvc 21, 2018

Neustále hledám ve svém životě věci, které si mohu zaznamenat. Data, jména, popisky, přepsané textové zprávy, úryvky z knížek, do deníku nalepené účtenky z kaváren, vylisované listy stromů v sešitě.

Sbírám kameny z různých míst. Z Laosu mám dvě malé herní karty sebrané ze země před školou a kus zvláštní látky, kterou jsem našla na vesnici v horách.

Fotky mám tak potřebu doplňovat ještě o různé materiály a slova.

Baví mě ten proces. Proces archivace.
Tvorba nějaké sbírky. Popisování. Ukládání. Zakládání papírků do složek. Pokládání kamenů na poličku.

Myslím, že to dělám, protože mě to udržuje v následujícím pocitu: napojení se na přítomnost, na sebe, na můj vlastní vnitřní svět. Takže tenhle proces různého archivování, sbírání a spojování si souvislostí může nakonec fungovat jako skvělé uvědomění si přítomnosti.

Je pro mě důležité, že s těmi vzpomínkami nějak dál pracuju: fotky si vytisknu, papírky a památeční účtenky nalepím chronologicky do zápisníku a potom všechny ty plné zápisníky naskládám do krabice.

Jakmile jsem přijela po sedmi měsících domů, šla jsem hledat krabici se starými fotkami. Máme ji schovanou ve velké knihovně. Během hrabání v té krabici jsem začala přemýšlet nad tím, jakým způsobem si vytváříme takové archivy dnes. Jak se vlastně dnes staráme o naše vzpomínky, drobnosti, památky, upomínky a o všechno, co má pro nás nějakou hodnotu? Dnes v době kvalitních foťáků na telefonech, sociálních sítích, online galerií a záloh rodinných fotek na uložištích — zůstávají nám vůbec ještě nějaké hmotné vzpomínky?

Vracíme se k těm fotkám a momentům na telefonech a počítačích? Děláme si pravidelně čas na naše vzpomínky a sbírky?  

Existují stále ještě krabice plné fotografií, pohlednic, dopisů od babiček a vysvědčení z prvního kurzu plavání ze školky?

Umíme se dnes věnovat něčemu takovému, jako je tvorba osobních archivů?

 

 

Tvorba osobních archivů vyžaduje náš čas. Ale je to činnost, díky které si můžeme zavzpomínat a připomenout si, proč jsme na světě rádi. Tímto způsobem potom můžeme ten čas opravdu na chvíli zastavit a přestat se trápit tím, že ten čas tak hrozně moc letí. Možná nám utíká právě kvůli těm rychlým telefonům, internetu a tím, jak trávíme naše dny.

Můj osobní archiv je malý. Je to jedna krabice deníků, pár kamenů, pohlednic a upomínek z různých míst, výletů a obyčejných událostí. S fotkama se musím ještě polepšit. Vytisknout ty nejlepší a hodit je do krabice — to prozatím postačí.

·

Každou chvíli slyším:
—ten čas tak letí, nebo:
ta doba je tak uspěchaná!

·

Jenže já mám pocit, že s touhle naší rychlostí nakonec nikdo nic nedělá.

Jenom se dál vrtáme ve svých telefonech a díváme se na jednotlivé čtverečky, malinké pixely. Fotky obvykle skončí na sociálních sítích, kde se ale hned druhý den ztratí v té hromadě dalších příspěvků.

—Jenže já na ten tisk fotek nemám vůbec čas. To taky často říkáme.

Nakonec se z těch malinkatých čtverečků na displejích sice fotka poskládá, ale stále je to jenom něco virtuálního, co je uložené kdo-ví-kde a co se nám možná někdy v budoucnu ztratí kdo-ví-kdy.

Taky totiž často slyším ještě tuhle větu:

—Ztratila jsem všechny svoje fotky, které jsem měla na počítači, teď už nemám vůbec nic.

SaveSave

SaveSaveSaveSave

SaveSave

4

YOU MIGHT ALSO LIKE

LEAVE A COMMENT