(…)

A potom řekla, že ji slova již unavují.

Unavují?

Ano, řekla, že by nyní raději zvolila ticho nežli slova.

A dál?

Potom, potom se tak docela ponořila do sebe.

Do sebe? Jak jako – ponořila se do sebe?

Nevím. Nic jiného než – slova mě již unavují –, poté už neřekla. Jenom její oči…

Co její oči? – ptal se netrpělivě.

Její oči, zůstaly tak nějak stále neuvěřitelně čiré a …

Co?

Otevřené…

Otevřené?

Ano, prostě od té doby mi už jen dlouze a hluboce hleděla do očí, jako kdyby ty oči mluvily svým vlastním jazykem.

A co bylo potom?

Nic. Potom se už právě nestalo vůbec nic.

SaveSaveSaveSave

SaveSaveSaveSave

2

YOU MIGHT ALSO LIKE