Všímám si staré svatební fotografie na poličce v malém pokoji u nevěsty doma.

Ta fotka ihned zaujme moji pozornost.  

Je v ní tolik příběhů, tolik otázek bez odpovědí.

Kdo jsou ti lidé? Jaké byly jejich životy?

Všímám si dvou mladíků v horním levém rohu. Jeden z nich drží skleničku jako na přípitek a mladík vedle něj pyšně ukazuje na fotografa celou láhev čiré tekutiny.

Potom je tady mladík se svatebním cukrovím a třicet trojkou na hlavě (to se tak fotografům stává docela často a zcela nevědomě).

Nakonec mě ještě zaujme malá zamračená holka. Přemýšlím, co ona by raději dělala místo toho, že teď tady musí nehnutě stát a tvářit se na fotografa.

Během svatebního dne potkávám několik spolužáků ze základní školy a gymplu.  

Fráze „to letí” zazní tak tisíckrát.

Chvíli přemýšlím, co přesně vlastně „letí”?

Hned mě napadá pár věcí.

Na moment se podívám na nebe. Ptáci na obloze létají málo a letadla nejdou v oblačnu vidět, ale později uznávám, že všichni máme na mysli čas.

A čas letí, to už je taková jeho nevyzpytatelná vlastnost.

Během svatebního dne ještě mnohokrát vzpomínáme a porovnáváme minulost s přítomností: že jsme kdysi jezdili na školní výlety a že teď už máme svatby a děti.

Když mluvíme o tom, co bylo, říkáme tomu minulost. To, co je teď, označujeme jako přítomnost. A to, co teprve bude, není nic jiného než budoucnost.

Přítomnost je bohužel zpravidla nejkratší. Minulost naopak trvá (trvala) velmi dlouho a budoucnost obvykle sahá v pohádkách až na „šťastně až do smrti”.

Čas jednoho dne přiletí.

Čas letí.

Čas odlétá.

Čas odletěl.

„Ten čas tak letí!”

Ale je to opravdu tak?

Příběhy těch lidí na staré svatební fotce mi doslova ožívají v rukách.  

Ožívají, protože se o nich právě bavíme: „To já si už nepamatuju, kdo přesně na té fotce je.”

Příběhy a životy lidí žijí.

I naše vzpomínky žijí právě teď: Kdykoli si vzpomeneme na naše dědečky a babičky. Kdykoli s bývalými spolužáky zavzpomínáme na časy na základní škole.

Kdykoli se trápíme kvůli něčemu, co se stalo v minulosti, trápíme se teď.

Z minulých příhod se radujeme teď.

Naše vzpomínky nám vlastně ožívají v přítomnosti.

Možné je, že vzpomínky neexistují v minulosti, ale existují právě v tuto chvíli a my, pozorovatelé fotek, jsme ti, kteří je ožívájí.

Druhý den po krásné svatbě jen rychle prohlédnu skupinové fotky, zda jsem někoho nevědomě nevyfotila s nějakým neobvyklým objektem přímo nad hlavou nebo na jiném nevhodném místě…

7

YOU MIGHT ALSO LIKE

LEAVE A COMMENT