Nikdy bych neřekla, že jednou budu sdílet takový článek. Ještě před dvěma měsíci byla moje vyhlídka naprosto odlišná. Příští rok jsem měla mít hotovou školu, na což se už těším neskutečně moc, po škole se už usadit někde v malém doupěti na vesnici a pokud nám zdraví a vesmír dopřeje, založit nějakou malou rodinu. Ale na světě funguje jedno velmi jednoduché pravidlo: neplánovat. Nikdy. Protože život nikdy nejde podle takových podobných plánů. A já pro tentokrát musela ustoupit, moje plány počkají.
A tak mezi kapitolou Státnice a kapitolou Rodina bude ještě jedno docela krátké, ale pro nás s Kubou velmi zajímavé a důležité intermezzo – Laos.

 

Znáte tenhle obrázek? Jsou na něm přesně dva kruhy: ten menší zobrazující naši komfortní zónu, a jeden větší tam někde v rohu obrázku. Když vstoupíte do toho většího obrázku, zažijete něco opravdu magického. Přesně do toho velkého kruhu zapadá cestování. Musíte vykročit ze své komfortní zóny, abyste se učili novým věcem, poznávali sebe z různých úhlů pohledů, zažili zážitky, na které doma jen těžko narazíte. Já mám ale pocit, že takhle můj svět nefunguje, je to takový můj osobní oxymóron: můj život a cestování.

Právě proto bych nikdy neřekla, že se ještě jednou vydám na takovou cestu někam mimo svoji komfortní zónu, bez absolutně žádného plánu a dokonalého načasování, s možností vzít si s sebou jen třicet kilogramů věcí a žít někde v centru cizího města. Překvapila jsem samu sebe, protože mezi věci a hodnoty, které nevyžaduju v mém životě nějak výrazněji, řadím totiž také cestování a život v zahraničí. Je to možná nezvyklé a troufalé psát o takových věcech na blogu a jít proti tak silnému trendu.

Ale pravda je taková, že mám prostě v sobě silně zahloubaný pud setrvat tam, kde je mi dobře.

A mně dobře je, tady a teď, vlastně se mám přímo skvěle, a tak ani tenhle silný trend, ani touha patřit mezi ostatní, ani touha po uznání, mě v takovém případě jen těžko přesvědčí.

Kdybych hodně přeháněla, moje komfortní zóna by byla okruh asi deseti kilometrů kolem našeho malého města. To je zhruba tak prostor, kam nejdál dokážu sama jet autem, někde tam v pohodě zaparkovat, uskutečnit to, proč jsem tam jela, potom úspěšně zase vyparkovat a dojet zpátky domů ve stejném stavu v jakém jsem vyjela. Pokud mám jet sama někam hodně daleko a hodně rychle, někam jen tak nalehko, někam bez ničeho, někam, kde vaří jídlo, na které nejsem zvyklá, někam, kde nikoho neznám, začínám mít pocit, že mě někdo tlačí právě tam někam, kde vlastně vůbec nechci být. Je mi to nakonec i trochu nepříjemné vzhledem k tomu, že jsou v nás nějaká očekávání, očekávání druhých a tlak ostatních, kteří tohle zvládnou levou zadní. A ruku na srdce, ten tlak je cítit úplně všude, především pak online.

Jsem ráda, že nemám potřebu dohánět kroky ostatních. Obdivuju všechny, kteří kdy vykročili z komfortní zóny s grácií a přehledem. Ale na druhou stranu, když se občas vydáte hlouběji do příběhů známých a kamarádů, kteří se vydali někam na cesty, objevíte spoustu informací, které online od nich nikdy neuslyšíte. Jsou totiž věci, o kterých se veřejně nemluví. A tohle je vlastnost sociálních sítí, kterou, upřímně, nenávidím. V takovém množství travellerů, nomádů, bloggerů na cestách, youtuberistů cestovatelů, instagramerů a dokumentaristů, to všechno vypadá růžově a z cestování se najednou stala privilegovaná pozice, kterou i my ostatní musíme zaujmout. Je mi z toho úzko a smutno. Na poznámky to je skvělý, cestuj, musíme cestovat pak nevím, co odpovědět. Já myslím, že spíš musíme více vnímat sami sebe a umět poznat v životě pravdu a to, co je opravdu důležité pro nás samotné. Snažím se každý den si připomínat, že nemusím dohánět každý krok proudu, abych byla v životě spokojená.

Ale život přináší různé situace, i ty nepředvídatelné, a tak jsem tady. Denně se ptám sama sebe – Proč? Já, která nikdy neměla nijak zvlášť silnou touhu na chvíli žít v cizině, a nikdy neměla potřebu dohánět ostatní a sdílet cestovatelské nadšení každým určením své polohy na facebooku, já, bez dobrodružného ducha, který riskuje a rovnou skáče po hlavě do čehokoli; žiju teď někde u centra hlavního města státu, o kterém vím zhruba asi tolik, že tu lidé vyznávají Buddhismus a bohužel tady není moře. Kdybych i v tomto případě hodně přeháněla, moje komfortní zóna se právě změnila na okruh asi deseti metrů kolem našeho apartmánu na ulici Rue Phagna v hlavním městě Laosu.

Tak uvidíme, jak moc mě tenhle náš výlet mimo moji komfortní zónu změní, obohatí, ovlivní a nakonec možná přece jen přesvědčí, že je to cestování něco opravdu magického…

SaveSaveSaveSaveSaveSaveSaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSaveSaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSaveSaveSave

SaveSave

8
21/11/2017

LEAVE A COMMENT