Nejmilejší –––– , právě se nacházím v tom nejkrásnějším životním období.

Nevím, zda to dokážu popsat, ale pokusím se o to.

Když se podívám kolem sebe, jako kdyby právě vyrostlo všechno to, co se do této chvíle utvářelo zatím jenom malými nenápadnými kořínky. A všechno kolem je jako sen. Jako kdybych se teprve dostávala do toho pravého skutečného spánku, kde si budu moci prožít i já ten svůj vlastní. Zažívám nádherné období, protože mnoho z těch, které znám, právě do takových snů vstupují.

V ohromení to kolem sebe pozoruju. Všechno mě to prostě pohlcuje tak, že občas nestíhám pravidelně dýchat. Hodně lidí říká, že tiše sledovat ostatní není správné. Já říkám, že je to nutné: jak jinak bychom byli schopní tohle všechno kolem nás chápat, kdybychom měli pozorování omezené pouze na náš vlastní sen?

Jenomže potom se dostanu do takové zvláštní fáze: najednou mi přestanou stačit pouze ty malé drobné kousíčky.

Uvědomuju si totiž, že vidím jenom malé fragmenty těch velkých skutečných snů. Kousíčky, které vnímám svými smysly: vidím kousíčky zachycené ve fotkách a slovech, a kousíčky zachycené v příbězích. Pouze fragmenty. Moje citlivé smysly uspokojeny nejsou. A tak mám velkou potřebu jít a všech takových se ptát: jaké to je a jaký je to pocit? Mám totiž neutuchající chuť vidět to skutečné. Chci se dozvědět to, co se skrývá za těmi obrázky, které vidím a příběhy, které slyším.

Mám neutuchající chuť se ptát:
na ty opravdové hluboké pocity štěstí;
na ty opravdové hluboké pocity smutku, které jsou nedílnou součástí, i když tomu stále nechceme věřit;
na tu bolest, kterou si musíme projít, abychom se dostali tam, kde chceme být;
na ty pocity slabosti, které se nás zmocní, kdykoli zariskujeme a troufáme si učinit rozhodnutí;
na tu netrpělivost s jakou se i přes smutek, slabost a bolest ženeme vpřed;
na tu sílu nadále růst a vyvíjet se, měnit názory i sebe;
a na všechny ty změny, na které jsme se do této chvíle tak usilovně připravovali. 

Tyto otázky si v hlavě tiše formuluju. Slyším, jak mi v hlavě znějí a chci slyšet, jak znějí odpovědi. Chci zkrátka vidět to skutečné, co je za tímhle vším: za tím, co nám ostatní dopřejí vidět, co nám ostatní odkryjí.

Mně to ale nestačí, neboť vím, že je v tom mnohem, mnohem víc.

A to mi potom puká srdce ze zbytečných snah se k tomu nějak přiblížit a ptát se:

— je to tak, jak jsme si mysleli, že takové to bude?

Nejtěžší věcí na životě je právě tato skutečnost: přijmout pravdu o tom, že možná nastane den, kdy budeme muset věci, kterých se tolik bojíme, považovat za normální, a věci, které nyní považujeme za normální, pokorně přijímat jako zázrak.

Mám pocit, že právě tuto skutečnost se snažíme sami před sebou skrývat. A mě to fascinuje. Nacházím v tom inspiraci. To proto se chci ptát. Jenže pokaždé se i já sama nakonec zastydím odkrýt tolik upřímnosti a zranitelnosti. Nakonec mám prostě strach.

A tak kdykoli jsem jenom kousíček od toho, abych se dozvěděla víc: projde mnou vlna obav. Bojím se vyslovit ty otázky nahlas. Bojím se svého vlastního hlasu. Mám strach, protože tuším, že bych se snad jako malé dítě musela rozplakat z neschopnosti zpracovat tolik různých a silných emocí najednou.

Nakonec se prostě nezeptám.

Jenom občas ležím nehnutě na posteli se strachem, že to opravdové v životě budu už navždy přehlížet. Že ten život začnu brát pouze tak, jak ho vidím na těch odkrytých fotkách, slovech a příbězích. Mám strach, že nás všechny pohltí touha po dokonalosti a my se zapomeneme ptát na ty skutečné věci. Přestaneme vidět, co opravdu je skutečné. Začneme ty malé fragmenty považovat za jednu jedinou pravdu.

Jenže nakonec přece jenom pochopím, jak těžké je odkrýt všechno to skutečné. Nakonec i já sama na tyhle otázky neodpovím. I já sama si nakonec těch pár kousků z mého života ponechám jenom pro sebe. Protože to, co je našemu srdci nejblíže – a to je přesně ten šťastný sen naplněn tichou bolestí a neustálým strachem – si na samém konci dne, kdy pomalu uleháme do měkkých postelí, nechceme prostě nechat vzít. A tak se musím spokojit pouze s tím, co mi ostatní dopřejí znát. Moje smysly se musí spokojit s tím, co se jim nabízí.

Prožíváme nádherné období, které se snad už nikdy více opakovat nebude. Někomu to možná připadá jako naprosto obyčejné. Ale někdo jiný, někdo jako jsem já sama, za tím vidí tu neskonalou krásu našeho opravdového jedinečného bytí.

Myslím si, že nám tedy nezbývá nic jiného, než se dál v tichosti ptát, i přes to, že nebudeme znát odpovědi: je to tak, jak jsme si mysleli, že takové to bude?

S láskou, Ž

Nenecháme si vzít to
co nakonec vzešlo
z těch malinkých kořínků
které vyrostly ne díky vodě
ani ne díky vzduchu
či lásce.

To vykvetlo z kořenů
které vyrostly z nekonečného
úmorného, vábivého přemýšlení
o tom — jaké to vlastně bude. 

SaveSave

4

YOU MIGHT ALSO LIKE

LEAVE A COMMENT