Píšu Ti dopis jako kdyby neexistoval internet. Jako kdybychom žily v úplně jiném světě. Někdy si to představuju. Ty a já. Jako kdysi dávno. Dnes si můžeme psát každou volnou chvíli. Napojení? Stoprocentní. A přitom ty sama stále mlčíš. Neodepisuješ. Nejde od tebe ani vánek naděje, že si ještě někdy přečtu tvůj dopis nebo že tě vůbec ještě kdy uslyším.

Včera v noci mi vypadaly všechny zuby.

Nejdříve cítím, jak se mi uvolňují v dásních a samovolně se začínají pohybovat. Dásně se mi rozpouští na zatím ještě tuhou konzistenci gelu. Moje dásně jako zubní pasta, která pomalu zasychá, když jsem líná zavřít víčko tuby. Potom cítím krev v ústech.

Zubaře jsem jako malá nesnášela. Bolesti břicha tři dny dopředu. V den návštěvy zubaře neskutečná muka. Nikdy jsem nebrečela. Měla jsem v sobě nějak zabudováno, že nesmím tyhle emoce pouštět veřejně ven. Takže jsem jenom seděla tiše v místnosti—čekárna. Čekárna, snad proto, že tam lidé čekají. Představuju si, jak lidé postupně, jeden vedle druhého a přesně tak, jak sedí vedle sebe, zastavují své životy, přestávají vnímat, všechny starosti zmáčknou a zavřou do malého pomyslného šuflátka ve svých hlavách a vypustí ty starosti zase ve chvíli, kdy opustí ordinaci a vrátí se zpátky do každodenního shonu a reality; možná přestávají i dýchat, zkrátka, čekají v čekárně. V tom strachu jsem potom měla otevřít svoje vlastní ústa před zcela cizím člověkem. To už bylo v ordinaci. Smrad a až moc naleštěných věcí, co do sebe naráží a vytvářejí různé cinkavé zvuky. Zubař stojí nade mnou, dívá se mi do úst a jeho velký obrovský ruce natahují se po zvláštních vidličkách.

Nic z toho jsem nechápala. Ale mi bylo tak nějak jasný, že ty zuby musí tenhle člověk zkontrolovat.

Proč?

Zuby nežijí.

Zuby nedýchají.

Zuby koušou potravu pro mě — zuby nejí.

Zuby jsou tvrdé, nemůžou tedy bolet.  

A potom slyším zvuk vrtačky.

 

Dásně už mám úplně změklé. Zuby se mi postupně uvolňují a já je jeden po druhém vyplivnu do dlaně. Dívám se na dlaň plnou žlutých zubů. Proboha, jak je mohu mít takhle žlutý? A je jich hrozně moc.

Ráno hledám ve snáři, co to znamená a hned po tom, co to ve snáři najdu, zalituju, že jsem to hledala.

Nevěřím tomu snáři. Nevěřím, že mi ty zuby skutečně vypadaly.

Možná, že by to bylo možné jenom v tomhle našem zvláštním světě, ve kterém jsme se ocitly ty a já. Ve světě, kde si píšeme dopisy, protože žádnou jinou možnost zatím nemáme. Ve světě, ve kterém nemůže člověk vlastnit jeden druhého, a kde lidé obyčejně nemizí s takovou rychlostí jako žlutý zuby, které vypadávají z měkkých dásní.

Píšu Ti stále.

Ž.

SaveSaveSaveSave

1

YOU MIGHT ALSO LIKE

LEAVE A COMMENT