Milá –––– ,

Je červen. Je teplo.

Vzpomínám. 

Ležíme spolu na trávě a pozorujeme na nebi abstraktní obrazy, které se nechaly ztvárnit větrnými proudy.

Dlouho jsem se na nebe nepodívala, protože na to zapomínám. Už nehledám němé náznaky nadějí, které by mi dodaly odvahy. Už dávno jsem silnější holkou, než jakou jsem kdysi bývala.

Nejsi to ty?

Nejsi ty ten proud, který ten večer vybarvil nebe do oranžova? Byla tam velká nedokonalá šmouha.

Toho večera jsem cítila uvnitř sebe Klid.

Nepopsaný Klid, který se objeví a existuje bez potřeby o něm vést vnitřní monology. Ale moje představy budoucích obrazů mě nakonec odnesly na velmi zvláštní a hlučné místo.

Takže potom sedím na kopci a pozoruju, kde to vlastně jsem. 

A můj vnitřní klid se buší s okolním hlukem.

Proč jsem tady?

Často si myslím, že tak to má být a já to či ono musím stejně udělat. A je to skutečně tak. Ten večer mi jasně ukázal, kam patřím.

Patřím do klidu, na místo, odkud je dobrý výhled, kde mi nikdo nehučí do uší.

Tímto způsobem potom patřím všem lidem.

Patřím Tobě, především…

Na chvíli jsem tě spatřila, ale už bylo moc pozdě tě oslovit. Byla jsem moc daleko a přes ten hluk a zmatek by tvoje jméno vyslané k tobě přes údolí ztratilo směr.

Zašla jsi za roh kamenného stavení a najednou jsi v tom hluku zmizela.

A já jen doufám, že jsi v pořádku.

Doufám, ve svém vnitřním klidu, že jsi tam za rohem nepoklekla a nezačala jsi plakat.

Doufám, že si svůj klid udržíš stejně tak pevně jako já.

Myslím, že se brzy uvidíme.

Už brzy se naše jednotlivé prsty zase propletou do pevného stisku tak jako dřív a my i v tom nejděsivějším hluku společně najdeme klid.

Ž.

4

YOU MIGHT ALSO LIKE