moje psaní, o kterém nemluvím

Nikdy o tom nemluvím. Nikdy nemluvím o svém psaní. Deníky si píšu od základní školy, ale nikomu to neříkám, i když na to třeba přijde řeč. Bojím se totiž těch neupřímných prázdných slov, které by možná přišly.

– A to si tam jako píšeš – Můj milý deníčku…?
– Aha, to si jako musíš zapisovat, co každý den děláš?
– Jé, taky jsem si kdysi psala deníček … 

Bum. Zejména s tou poslední větou – přímý zásah do mého nitra. Hned jsem takhle malinkatá, nahá a naprosto odzbrojená egem mého společníka, který míří přímo na to moje nejzranitelnější místo, přitom nejspíš vůbec netuší, o čem je tady vlastně řeč.

Čeho se ale bojím snad ještě více než těmto narážkám o psaní deníčků, je spíše reakce na moji odpověď:
– Jo, tak přesně tohle dělám!

Slova jako psaní si deníček nejsou zkrátka zrovna moc respektovaná věc, jsou to možná jen zábavné historky z období puberty. V takových dobách pochybností a nejistot byly deníky možná alespoň na chvíli součást nás všech, ale kolik z nás u psaní zůstalo? A jak velká propast je mezi Můj milý deníčku a tím opravdovým psaním ze sebe?

Naštěstí kolem sebe mám pár takových, se kterými mohu sdílet tuhle moji citlivou radost. Jsou to pokaždé duše velmi bohaté a pojí je dohromady to stálé pochybování kdykoli a o všem, především pak o sobě samém. Jsou to osobnosti, které nedají za pravdu hned prvnímu názoru, kteří dokážou vidět svět z většího nadhledu. Dost možná to jsou velmi kreativní lidé a určitě lidé s velkým srdcem. Nebo, aby to neznělo všechno tak pateticky, si prostě chtějí zapamatovat věci kolem sebe, svoje vzpomínky a trápení, a důležité události.
Tyhle všechny ale pojí jedna jednoduchá vlastnost:

chtějí poznat sami sebe

Není to taková romantika, jak se to na první pohled zdá, ale možná právě to se mi na psaní právě líbí. Pevně věřím tomu, že poznat dobře sám sebe není v žádném případě pouze romantické povídání a moderní věc z časopisů. Vnímám to naopak – je to čistá syrovost našeho bytí.

Dnes už se nebojím různých reakcí, a odpouštím pokaždé všem, kteří se deníkům třeba i zasmějí. Pokud mi někdo řekne, že nemá, co by si zapsal, jen mi to potvrdí fakt, že naše životní cesty se prostě nepotkaly, a já se tak snažím odvrátit téma naší diskuze na něco jiného. Znám ale také ty milé duše, kteří by se o tom třeba bavili rádi, a právě pro ty chci sdílet tohle moje dosavadní neotevřené téma. Nemám vlastně žádnou odbornou zkušenost a znalosti, když nepočítám studium biblioterapie ve škole, ale troufnu si na závěr alespoň tušit následující:

.

jediná možnost, jak být zítra spokojenější než dnes, je znovu se pokusit dobře poznat sám sebe.

SaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSaveSaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSaveSaveSave

SaveSave

SaveSave

8

LEAVE A COMMENT