Volá mi babička a do mého pravého ucha mi pláče: jak krásně jsem to napsala a jak je šťastná, že na dědečka takhle myslím.

Na papíře se k ní dostal vytištěný článek z mého blogu. To máte tak, k babičce se nikdy nedostane nic z toho, co tady píšu.

Má to své výhody i nevýhody.

Výhody:

Já možná ani nechci, aby věděla, co píšu.

Zatím je to snůška naivních pohádek, ale co když v tom psaní objevím něco víc? Co když začnu psát o skutečných věcech? Jako že třeba v sobě už zítra najdu hlas daleko silnější než hlas, který mi dnes diktuje příběhy o hledání štěstí?

Pochopí, že do psaní čím dál víc míchám fikci?

Pochopí můj nynější svět, co už dávno není světem její malé vnučky?

Nevýhody:

Babička donedávna opravdu nevěděla, že kromě toho, že mám psa, přítele, práci a budu psát tu diplomovou práci, taky občas píšu pro sebe. Nevěděla, že něco z toho, co píšu, mohou číst ostatní online, ale ona ne.

Taky nevěděla, že ona sama je součástí několika příspěvků. Nevěděla, že je moje Anna Franková.

Takže namísto toho, abych já šla a všechny příběhy jí vyprávěla — já ty příběhy píšu online.

Píšu je online pro cizí lidi.

Vložím si odkaz na článek na Facebook a tam ty příběhy nechávám hnít.

Říkám si: Tohle je přece skvělý, kolik kamarádů a známých a neznámých to může číst?

Může hodně! Napovídá mi Facebook a jeho poznámka o sponzorované reklamě, kterou prý nutně potřebuju (to bylo, když jsem ještě měla fejsbůkovou stránku).

Facebook chtěl, abych si myslela, že k tomu, co dělám, potřebuju ten největší možný dosah lidí.

Facebook chtěl, abych tomu uvěřila.

Bohužel tomu věřím.

Bohužel už jsem i já sama ovlivněná látkami v těle, které se mi vyplaví, kdykoli vidím nějakou reakci.

Důvod, proč cítím radost (a my všichni to tak máme) je přitom tak moc banální: to, co píšu, je mi hodně blízké u srdce. Vždy je to pro mě opuštění mé komfortní zóny. Je to kus mě samotné pohozené na chodníku před domy všech těch lidí.

Není přeci vůbec k žádnému podivu, že máme radost, když ostatní reagují.

Takže jak mi ta babička pláče do telefonu, uvědomím si následující věc:

Do háje!

Shit!

TOHLE je přeci to, oč tu běží!

Pokud to, co napíšu, rozpláče (rozesměje, naštve, rozzuří, cokoli…) alespoň jednoho jediného člověka na celé širé planetě — možná jsem udělala správnou věc.

Nic víc nepotřebuju.

A tak, když už tohle všechno chci vzdát, neboť jsem se ještě z blogu od roku 2013, co spíše nepravidelně píšu, s prominutím, nenažrala…, objeví se zase nějaká taková Upřímná Eemocionální Živá Skutečná reakce.

Kdyby se mi z toho občas někdo nerozplakal, kdyby mi občas někdo jen tak mimoděk neřekl něco o tom, jak ho zasáhlo, co jsem napsala, už bych to dávno vzdala.

Ale já jsem stále tady. A babička je další člověk, který mě přesvědčil o tom, abych se otevřela ještě víc: abych do toho vložila ještě větší kus sebe.

Protože když to, co budu tvořit, nevyvolá v člověku vůbec žádné emocionální reakce, je ta činnosti naprosto zbytečná…

Nikdy si za celý život nepotřesu rukou se všemi lidmi, které mohu díky dnešním internetovým možnostem oslovit.

Nikdy ty osoby neuvidím.

Nikdy s nimi nebudu mluvit.

Nikdy je neuvidím plakat.

Takže ta moje babička je všechno, co nyní mám.

Není to vůbec málo.

Je to možná daleko víc. Něco, co mi Facebook prostě nabídnout nemůže.

Pozornost si dnes na internetu koupit můžeš.

Lidské slzy nikoli.

Takže budu nejspíš ve psaní pokračovat dál…

2

YOU MIGHT ALSO LIKE

LEAVE A COMMENT