moje první čtvrtstoletí

Chtěla jsem se tomu ubránit, tomu, že věk není jenom pouhé číslo, ale že něco znamená. Chtěla jsem to jenom tak tiše přejít, přijmout gratulace mých nejbližších a jít dál, ale tentokrát tomu nějak podléhám: vždyť za měsíc překročím své první čtvrtstoletí! Nutí mě to reflektovat a vzpomínat.

Mohla bych psát dětské knihy – nedávno mě napadlo, když jsem si před spaním četla moje oblíbené Mikulášovy patálie, které jsem začala číst hned po fantasy knize Northern Lights (Zlatý kompas), což je kniha, která mě v posledních dnech literárně dost ovlivnila. Potom bych si taky ráda znovu přečetla Žofku, protože Miloš Macourek je jeden z mých oblíbených autorů. A doma už na mě čeká kniha Petry Soukupové Kdo zabil Snížka?, kterou jsem si na dálku přála koupit od mámy právě k těm letošním narozeninám. Vlastně mi nedělá problém číst tři knihy najednou: jedna v češtině, druhá v angličtině a třetí je kniha pro děti.

Možná, kdybych ty dětské knihy psala, mohla bych za tím dost originálně skrýt svoji dětskou duši. Měla bych zkrátka výmluvu, kdykoli bych musela někomu přiznat, že mám v seznamu “chci si přečíst” kromě knížek pro sečtělé čtenáře a hodně dalších chytrých kníh pro dospělé, taky spousty knih pro děti. Jsem tím poslední dobou vcelku posedlá a říkám si, zda mi v knihovně dovolí zajít si občas půjčit knihu do dětského oddělení, neboť mám stále ještě nějaký volný čas, než budu mít svoje vlastní děti, kterým budu moci tyto knihy předčítat, přičemž začnu hned v prvních týdnech (těhotenství) a bude mě to dojímat. Naštěstí pro mě bude ještě po několik dalších let po narození to malé dítě ještě takové hloupoučké a nebude tak schopné prokouknout, že si to všechno čtu hlavně kvůli sobě a už ani ne tak moc pro něj.

Dodnes si pamatuju první dojmy z knihovny: líbil se mi fakt, že jsou všechny knihy obalené pěkným průhledným obalem, samozřejmě jsem byla ohromená tím množstvím a úplně nejlepší bylo sledovat tu paní, která z kupičky “chci si půjčit” z mého pohledu na pravé straně pultíku skládá knihy na kupičku “můžu vzít domů” z mé strany vlevo. Nikdy jsem knihu z knihovny neponičila. Nikdy jsem neplatila více než dvě upomínky ročně. Kartičku jsem ztratila jednou. Nikdy jsem neukradla zapomenutou záložku v knize, a proto jsem ze strachu z krádeže nikdy v knize nezapomněla tu svoji. Vždycky jsem knihu vybírala podle obálky. Většinou jsem vracela aspoň jednu knihu, kterou jsem nestihla za ten jeden měsíc přečíst a úplně vždycky jsem si opět na další měsíc odnášela minimálně čtyři. Vždy jsem si půjčila minimálně jednu nějakou jenom s textem a k tomu jednu větší s obrázky nebo nějakou naučnou. Nejvíc nejdůležitější byla ovšem ta kartička. Kartička z knihovny byla moje první oficiální kartička vůbec, což byl konečně důvod proč mít opravdovou peněženku a důvod, proč mě vlastnictví občanského průkazu o pár let později zase tak moc nevzrušovalo, neboť jsem už dokázala vcelku slušně manipulovat s tou knihovnickou.

 

Zkrátka tím chci říct, že i po mém prvním čtvrtstoletí mám v hlavě stále ještě svět jako malé dítě. A když pozoruju třeba i někoho o něco málo mladšího nebo jsem uprostřed rozhovoru se svým stářníkem, mám prostě pocit, že už vedou život prostě tak nějak více dospělácky a dokonce mají život i dost profesionálně zorganizovaný: mluví o práci, mluví o tom, kolik moc peněz letos odevzdali na daních a že ještě vyprat a vyžehlit. A mně během toho poslouchání běhá v hlavě nápad, že kdyby se někdy u nás na sídlišti zcela rozpustil beton na silnicích, vznikly by tak jednotlivé ostrovy – některé menší, jiné obrovské, ničím mezi sebou propojené – a lidé by tak zůstali uvěznění ve svých domovech a panelácích a děti ve škole, což by byla dost hrůza, a tak by bylo snad i lepší, kdyby se ten beton rozpustil přes noc nebo o víkendu, aby děcka mohly zůstat doma raději než v té škole, ale zase na druhou stranu by v té škole mohla být docela dost velká sranda vzhledem k tomu, jak by všichni dospělí bláznili a všude by se běhalo a volalo o pomoc hasičům a nad školou by možná létal vrtulník, neboť opravdu žádný učitel nechce být uzavřený ve školní budově se stovkou děcek déle, nežli je to nezbytně nutné.

Ovšem není tomu tak, že bych měla v hlavě pouze tenhle můj dětský svět. Vedle něj totiž vcelku poklidně hospodaří ještě jeden o trochu starší svět: svět, který mě drží na zemi a který ze mě opravdu dělá toho člověka, který po dvaceti pěti letech, troufám si říct, došel na práh své dospělosti, neboť za chvíli ukončí poslední rok ve škole, co nevidět bude mít dospěláckou práci a který dost možná bude jednou dokonce spolutvůrcem dalších takových podobných človíčků, což budou právě ti, kterým budou předčítány všechny ty dětské knihy. Ale nakonec to bude právě ten první, ten dětský svět, který mi už navždy zůstane zdrojem všeho toho krásného a na životě okouzlujícího.

Takže právě proto už budu navždy číst dětské knihy a potichu si přát být jednou z postav těch příběhů (nebo máma těch postav), budu koukat na Krtečka, nebo budu zase už po několikáté plakat, kdykoli uslyším Country Roads v japonštině, což není zase tak často.

A bude to právě můj dětský svět, který v mém druhém čtvrtstoletí učiní můj už nadobro dospělácký život o něco více snesitelnějším.

Whisper of the Heart

6

YOU MIGHT ALSO LIKE

LEAVE A COMMENT