Kéž bych se mohla vrátit zpátky v čase, kéž by existovala smyčka jako ve světě podivných dětí. Kéž bych se mohla vrátit zpět do míst, kde to všechno začalo. Do toho záhadného místa ještě před prvním vyfoceným filmovým políčkem.

Kdyby tady taková možnost byla, a já měla dost odvahy, vrátila bych se do roku 1953. Zašla bych travnatou cestou k mlýnu v Lučicích, k místu, které znám jen z tvých vyprávění. Vyhledala bych malou holčičku a poprvé v životě se jí podívala do tváře. Do tváře, která v mé hlavě vlastně neexistuje. Její oči mladé a divoké, kolem úst jen jemná pavučinka vrásek smíchu.

Nemohla bych dýchat z té tíhy smutku a slabosti, hlas by se mi klepal. Já totiž znám budoucnost její rodiny, právě proto jsem tady. Dala bych jí do ruky prázdný deník, silný s hodně pevnou vazbou, aby vydržel až do roku 2017. A hrst obyčejných tužek.

–Piš, holčičko, řekla bych jí takhle zpříma bez žádných prázdných frází.
–Piš všechno, co zažiješ, všechny své pocity si zaznamenej. Napiš jména a adresy, pokud budeš chtít.

A to by bylo všechno, snad malé objetí bych si neodpustila. Potom bych ale dobrovolně opustila minulost a starý lučický mlýn bych nechala pomalu zmizet za obzorem. Slzy by mi stékaly po tvářích. Chtělo by se mi křičet a utíkat zpátky. Nechala bych tuhle malou holčičku v naprostém zmatku toho všeho, co přišlo potom.

V našem životě ale žádné historické smyčky neexistují. Není možnost, jak se dostat zpátky v čase.
Čas jsou pouze další prázdná políčka na filmu fotoaparátu.

Tahle holčička je moje Anna Franková. A já bych dnes dala cokoli za její deník.

SaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSave

7

LEAVE A COMMENT