Nemůžu spát. Myslím na tu malou holku ze třídy. Dívala se na mě, jako kdybychom se už my dvě někdy potkaly. Jako kdyby mě znala ještě před tím, než jsem vstoupila do místnosti a možná, že mě znala ještě už mnohem dříve. Cítila jsem z ní klid a přítomnost. Nepřišlo to hned při prvním pohledu, ale přicházelo to pomalu a postupně. Přivádělo mě to k naprostému děsu. Bylo tam něco, co mě k ní hodně silně táhlo, jako kdyby nás někdo svazoval provazem.


Od té doby na ni myslím neustále. Stále ji vidím před očima a vidím něco, co nelze pojmenovat a co mi brání na ni zapomenout. V hlavě se mi honí ty stejné otázky stále dokola: Kdo jsi? Jaký máš v sobě příběh? Co o tobě mohu napsat, co se v tobě skrývá? Na co se tě mám ptát, abych získala odpověď? Co v tobě mám rozkrýt?

Nakonec z těch všech zvláštních pocitů ve mně ale zůstává ten jeden jediný: pocit, že se v ní opravdu nějaký příběh skrývá. Něco mě teď nutí nalézat slova, kterými bych mohla popsat to, co z ní cítím.

Žádný příběh ale nepřichází.

Uvědomuju si to až moc dobře: Nemůžu o tobě psát, nevím o tvém životě absolutně nic. A nic je prostě nic. Neznám tvůj jazyk a stejně tak tvoji kulturu. Nevím, jak se chováš, když jsi šťastná a spokojená. Stejně tak nevím, jak reaguješ na něco nepříjemného a bolestivého. Netuším, jak přemýšlíš ani o čem v noci sníš.

Myšlenku na tvůj příběh proto raději nechávám odnést tmou. Pryč z mé hlavy, nadobro. Ale tuhle holku mám stále před očima.

—Myslíš na moje velký uši, přestaň s tím,

říká cizí has v mé hlavě.

Už jsem z toho vážně zpitoměla, už ji slyším ve své vlastní hlavě. Otevřu oči a se strachem v žaludku se raději podívám všude po místnosti. Nejspíš jsem z těch myší ve stropě už vážně zmatená a děsím se teď už úplně všeho.

Ať ten hlas byl cokoli, je pravda, že ta holka měla obrovské uši. Hned jsem si jich všimla a ačkoli jsem nechtěla, oči mi stále běhaly po třídě, po všech těch neznámých tvářích, ale vždycky můj pohled skončil na těch velkých uších, které bránily vlasům padat do obličeje.

Vzpomněla jsem si na dobu prvního stupně základní školy. Jednou ve školní jídelně během čekání ve frontě na oběd mi kamarádka vyprávěla, že když budu nosit takhle pořád vlasy rozpuštěné a budu si je dávat přesně takhle za uši – jak jsem to měla skoro každý den – ty uši se mi tím roztáhnou a potom budou obrovský a celý odstátý. Vůbec mi to takhle nebude slušet a ztratím tím všechny kamarádky. Hodně jsem se tenkrát lekla a od té doby jsem začala své vlasy vázat do culíku a splétat do copánků.

Mida. Tak se ta holka s velkýma ušima jmenuje. Je to vlastně jediný student, který má v mé hlavě jméno. Jména ostatních jsem si nezapamatovala a zůstala v paměti pouze jako shluky zvláštních zvuků.

Takže Mida.

—Vždyť ti to říkám, myslíš jenom na moje velký uši,

říká znovu hlas v mé hlavě.

Tohle už je ale vážně na uváženou. Natahuju se pro telefon, tři hodiny ráno. Světlem displeje kroužím po pokoji a je mi hrozné horko. Možná mám halucinace. Neměla jsem se dívat na ten seriál, teď vidím v každém zvuku něco děsivého.

Položím telefon zpět na stoleček, promnu si oči a přitulím se k Jakubovi. Musím jít spát, tohle není normální, už to zachází hodně daleko. Můžu do noci přemýšlet, poslouchat příběhy a psát si je ve své hlavě, ale tohle už je moc, nemůžu přece ve své hlavě měnit hlas, jako kdybych si s někým povídala, to prostě nejde. Zamáčknu oči a soustředím se na to, jak Jakub vedle mě dýchá. Snažím se mít v hlavě naprosté prázdno. Najednou cítím vyčerpání a bolest očí. Pomalu se udávám rytmu svého vlastního dýchání a konečně cítím, že usnu.

A pak už nic, jen ticho a nakonec spánek.

—Dobrou noc, říká Mida, ta s těma velkýma ušima.

 

SaveSave

SaveSave

6

YOU MIGHT ALSO LIKE