město rozpuštěné, neviditelné

  • Čvc 23, 2018

Tohle město má však jednu zvláštnost: kdo do něho vstoupí večer v září, kdy se krátí dny a nad dveřmi hospůdek, kde dělají výborné pečené ryby, se všechny najednou rozzáří různobarevné lampy a odněkud se z terasy ozve ženský výkřik, začne náhle závidět těm, kteří si teď myslí, že už kdysi podobný večer prožili a že byli tehdy šťastni.

/ o městě Diomiry

Poslední dva týdny v Laosu jsem začala pozorovat zvláštní jev. Město se mi pomalu začalo rozpouštět před očima. Jeho barvy bledly, hrany budov se slily do jednoho tvaru.

Vše nové se mi už po několika měsících zdálo jako všední a běžné.

Ulice plné lidí, kterými jsem kdysi procházela poprvé, se pro mě staly pravidelnou cestou pro chleba nebo do kavárny. Chrámy, které se mi prvních pár týdnů zdály být krásné a exotické, jsem po určité době jejich podrobnějšímu zkoumání, poznala jako betonové stavby nijak neobvyklé. 

Cestovatelům na otázky, které noclehárny ve městě jsou nejlepší, jsem nevěděla, jak odpovědět. Jako turista jsem totiž přestala existovat již docela brzy: jednak z toho důvodu, že město turistům nenabízí mnoho, takže jej jako turista prohlídnete za pár dní, a jednak z toho důvodu, že jsem se na město přestala jako turista dívat. Potom jsem tedy jenom kroutila hlavou, protože já skutečně nevím, kde takový unavený turista s batohem na zádech a plápolajícími kalhotami rád na konci svého dlouhého putování složí hlavu. 

Četla jsem zrovna Neviditelná města a mnoho myšlenek z knihy jsem prožívala já sama.

Kniha mi pohladila duši a zároveň mi dodala naději (když jsem začínala uvažovat, zda jsem skutečně stihla prozkoumat celé město a zda jsem neměla být přece jen důslednější), že město vlastně objektivně zahlédnout a prožít nelze: mění se nám před očima podle toho, co sami prožíváme a každičký jediný člověk ve městě vlastně vidí zcela odlišné město.

Jednou večer jsem zrovna šla z centra domů, když se do města přibližovala ohromná bouřka. Byla to snad moje poslední bouřka v Laosu. Šla jsem rychle, protože jsem se bála vody, ale zároveň jsem nespěchala, neboť jsem si ten pocit chtěla užít. Domů jsem se dostala ještě suchá, sedla jsem si ke stolu a napsala dlouhý text o tom,

jak se mi Vientiane rozpustilo před očima, a jak se pro mě stalo neviditelným.

Pár dní na to jsem začala nestíhat: balení, loučení, výlet do Luang Prabangu a nakupování dárků. Text jsem nestihla publikovat. Zpátky doma jsem se k tomu chtěla znovu vrátit. Vientiane už tou dobou pro mě jako by přestalo existovat — už bylo pouze ve vzpomínkách. Těšila jsem se, jak ten obraz neviditelného města dokončím. Uvařila jsem si u toho kávu, otevřela program, ve kterém píšu a rozepsaný text jsem nenašla. Ten dlouhý text prostě zmizel.

Takže mi zmizelo celé město.

A text, který by mi připomínal poslední týdny v Laosu, zmizel taky.

Můj ztracený text o rozpuštěném městě Vientiane.

Nebo se ti naopak stane, že musíš zůstat ve Filliadě a strávit tam zbytek svých dnů. Město ti rychle vybledne před očima, zmizí růžice, sochy na krakorcích, kupole. Jako všichni obyvatelé Filliady chodíš z jedné křivolaké ulice do druhé, rozeznáš stinná místa od míst ozářených sluncem, všimneš si tu nějakých dveří, tam schodiště, lavičky, kde si můžeš položit košík, nebo strouhy, kde zakopneš, když nedáš pozor. Zbytek města je neviditelný.

/ o městě Filliada

Vientiane – week 30, 31/31

Kniha – Neviditelná města, Italo Calvino

SaveSave

SaveSave

1

YOU MIGHT ALSO LIKE

LEAVE A COMMENT