[začátek fiktivní části]

Jednoho dne jsem našla ve schránce malý papírek.

Bylo to potvrzení, že můj dopis byl v pořádku předán adresátovi.

Odeslat zrovna tento dopis bylo pro mě velmi náročné. I proto jsem zvolila promptní poštu, a nakonec jsem ten dopis odeslala i přes to, že jsem tak dva dlouhé dny prožila v ukrutných pocitech nejistoty…

Trvalo dva dny, než jsem dostala jakoukoli odezvu, jak na tom můj odeslaný dopis je.

Psala jsem dopis, ve kterém jsem nechala kus sebe.

Dala jsem do toho dopisu skoro všechno: moji energii, moje myšlenky, pocity, niterné věci, které by snad raději měly zůstat skryty nežádoucím čtenářům.

V tom dopise bylo také hodně mých slz a skoro by mě na papír ukápla kapička mého vlastního sople, neboť já nikdy neposmrkávám a nevracím zpátky do těla něco, co si tělo samo vyžádalo vypudit ven.

Nejsem zastáncem posmrkávání, pokud to není nezbytně nutné.

Kapesníčkem jsem tedy stihla tekutý sopel zachytit.

Neměla jsem rýmu, jenom jsem při psaní hodně plakala. 

A vlastně to ani nebyl sopel.

Byly to slzy.

Jako dítě mi bývalo zvláštní, proč, když pláču, a vlastně proč všichni lidé, když zrovna silně pláčou, objevuje se najednou zároveň i rýma.

Až později mi bylo vysvětleno, že občas pláčeme tak moc, že slzy nejsou schopné opustit tělo pouze očima, a tak nám vytékají nosem. Naštěstí ještě nikdy nikdo neplakal tak moc, že by slzy vytékaly i ušima.

Síla pocitů, které nás vybízejí k pláči, zpravidla po pár hodinách dramaticky klesá. Po několika hodinách oči začínají samy vysychat a ty poslední zbytky slz vytékají pouze z nosu. Ve chvíli, kdy člověk vysmrká i ty poslední slzy, nachází se ve stavu prvotního psychického uklidnění, které je často provázeno velkým vyčerpáním, bolestí očí a odřeným nosem.

Já jsem se uklidnila přesně ve chvíli, kdy jsem ten dopis dopsala.

U schránky jsem nicméně ještě vysmrkala zbytek slz.

Dva dny po odeslání dopisu jsem potom přemýšlela, kde ten dopis zrovna je. Kdo na můj dopis do této chvíle fyzicky sáhl, kdo jej několikrát otočil, aby si ve správném směru přečetl směrovací číslo a kdo dopis nakonec hodí do té správné schránky.

Neměla jsem to psát, napadne mě v jednu chvíli večer během čištění zubů, je to moc niterné, intimní.

Jako kdybych zabalila svoji duši a donesla náhodné přepravní službě, aby ji zavezla někam, kde jí bude lépe než tady.

Jako kdybych podepsala svým vlastním jménem tvrzení: „nesnáším lidi, co neustále posmrkávají a na veřejnosti žvýkají žvýkačku” na velkém billboardu u nejfrekventovanějšího nákupního centra.

Bylo to tak intimní, že až ve chvíli, kdy jsem držela papírek s potvrzením přijetí adresátovi, mi ze srdce spadla všechna tato tíha.

Díky za tyhle moderní vymoženosti! — chtělo se mi jásat.

Na papírku s potvrzením o doručení byl ještě dlouhý seznam krátkých poznámek napsaný modrým tučným písmem:

  1. Bohužel vám musíme oznámit, že zatím není známo,
    zda adresát již dopis otevřel, či nikoli.
  2. Bohužel vám musíme oznámit, že zatím není známo,
    zda adresát již dopis přečetl, či nikoli.
  3. Bohužel vám musíme oznámit, že zatím není známo,
    zda adresát již zahájil psaní odpovědi.
  4. Jakmile adresát váš dopis otevře, viz bod 9.
  5. Jakmile adresát váš dopis přečte, viz bod 9.
  6. Jakmile adresát zahájí psaní odpovědi, viz bod 9.
  7. Jakmile adresát dokončí psaní odpovědi, viz bod 9.
  8. Jakmile adresát odešle odpověď, viz bod 9.
  9. Bude Vám obratem zasláno potvrzení na Vaši adresu promptní poštou.

Pod tímto seznamem byla ještě krátká věta:

Děkujeme, že užíváte služby PromptPost a doufáme, že budete i nadále s naší službou spokojení.

[konec fiktivní části]

Před pár dny jsem našla ve schránce malý papírek.

Bylo to oznámení o vyzvednutí psaní na poště.

Ale přes jednotlivé kolonky na doplnění informací někdo náhodně napsal vzkaz velkými písmeny.

Byla to prosba pošťačky, abych si označila schránku jménem.

Do dnešního rána jsem neměla označenou schránku.

Tenhle příběh pohledu z Irska začal mojí otázkou na messengeru dvaadvacet dní v minulosti:

M, myslíš, že bys mi ušila šaty na svatbu?

M odpoví: teď nemám čas odpovědět, napíšu hned jak budu moct!

Já: Odepiš třeba až za týden dopisem na moji adresu a bude to skvělý!

Protože: nemít příležitost na promptní odepsání je podle mě naprosto normální.

Normální je to, že nemáme čas odpovědět na messengeru, kdykoli nám zapípne zpráva.

Proč tedy máme potřebu se omlouvat (promiň, že odpovídám až teď), když odpovídáme jen o pět hodin později?

M na můj podnět zareagovala a požádala mě o moji adresu.

Poslala jsem adresu a zcela na to zapomněla.

Odpověď na moji otázku ohledně šatů na svatbu, na kterou jsem pozvaná letos v létě, jsem dostala přesně za dvaadvacet dnů.

Přišla napsaná na pohlednici z Irska.

Ten pohled přišel do nového bytu a vydržel na mě dokonce čekat, než si označím svoji schránku jménem.

Měla jsem pravdu: i když mi M napsala odpověď za dva týdny a dopisem — je to skvělý!

Dopisy a pohlednice jsou stále skvělý i ve světě, kde je normální instantní online komunikace, při které víte na vteřinu přesně,

že vaši zprávu druhá strana přijala, že ji přečetla, a že zrovna teď píše odpověď, maže odpověď, znovu píše, teď přestala psát, teď píše odpověď znovu a osmou vteřinu vám nakonec přijde odpověď.  

 

Jiného dne jsem psala dopis, ve kterém jsem nechala kus sebe.

Svěřila jsem se v něm tak moc, že vhodit ten dopis do schránky představoval boj mezi touhou ten dopis poslat a pudem sebezáchovy.

Po pár dnech jsem psala na messengeru kamarádce, zda ji ten dopis došel v pořádku: nemám žádnou odezvu, zda jsi ten dopis přijala!

Byla jsem zoufalá!

Dostala ten dopis?

Leží můj dopis v bezpečí na jejím pracovním stolku?

Jenže u dopisů nefunguje žádné potvrzení o přijetí…

Tak moc jsem z toho byla nervózní.

Ve světě, kde je normální odpovídat na messengeru nejpozději pár minut po obdržení zprávy.

Ve světě, kde je normální být stále online a v zelených barvách.

Ve světě, kde máme potřebu se omlouvat, že online nejsme a celé dny jsme zahaleni v šedi.

Ve světě nedokončených konverzací a konverzací beze smyslu.

Ve světě, kde je normální svěřovat se s těmi nejniternějšími věcmi online.

Ve světě, kde je normální, že online i na intimnosti dojde.

Ve světě, kdy člověk online zapomíná na ostych zcela úplně.

Na všechno tohle jsme si s přehledem a už dávno zvykli.

Proč jsem tedy byla více nervózní z pocitů vyjádřených v dopise?

A proč mi stále připadá psaní dopisů intimnější a niternější záležitost
než online zprávy na messengeru?

Pišme dopisy,
posílejme si pohlednice,
nechávejme si vzkazy na papírkách.

PS: děkuju Míši a Verči za pohled, Marti, že si píšeme dopisy.

3

YOU MIGHT ALSO LIKE

LEAVE A COMMENT