MARATON

  • Úno 26, 2018

Mida se začala smát.

Zrovna jsem přemýšlela nad tou jednou jedinou věcí, co bych vlastně chtěla dělat ze všeho nejvíce. Prostě jsem tu myšlenku zhmotnila a v hlavě složila do vět. Přestala jsem myslet na všechny ty důvody, proč bych neměla a že to nejde.

Mida ihned zareagovala.

—Já jen nevím, jestli se mám smát nebo plakat! Ne vážně, počkej, takže ty mi tady teď říkáš, že chceš zaběhnout maraton?!

Bylo mi to opravdu dost nepříjemný.

—Myslíš na maraton a přitom vůbec neběháš!

říkala, ale ve skutečnosti se jenom hodně smála, Mida se mi prostě vysmívala v mé vlastní hlavě…

V tu chvíli jsem prostě musela otevřít oči, abych ji vyhnala. Nesnáším ji takovou. Říká mi věci, jako kdyby přesně tušila, čím mě nejvíc ublíží.

Ráno jsem se vzbudila s ne moc dobrou náladou. Šla jsem se projít, procházka vždycky pomůže. Už u prvního buddhistického chrámu, pár metrů od našeho domu, jsem přesvědčila samu sebe, že s ní musím prostě souhlasit. Jo, vždyť je to pravda. Zasmála jsem se tomu nakonec i já, protože tahle Mida má zase pravdu.

A jsem ráda, že použila příklad s maratonem, nechci tady psát o tom, co skutečně nejvíc chci…

Procházka to byla nakonec hodně krátká.

6

YOU MIGHT ALSO LIKE

LEAVE A COMMENT