Igelitové tašky mají nějakou neuvěřitelnou magickou schopnost vniknout do našeho každodenního života, aniž bychom si toho všimli. Jednu igelitku vyhodím a za chvíli už najdu někde další. Obecně si ale nemyslím, že je igelitka něco naprosto neakceptovatelného: pokud se k igelitkám umíme dobře chovat a respektujeme je, můžou se vlastně docela hodit. Můžu je používat opakovaně a zatímco papírová taška, za nějakou dobu i ta látková, by se dávno protrhla, igelitová potvora vydrží. A tak se je snažím používat rozumně. Jenže potom mám najednou někde v kuchyni uloženou jednu hlavní největší igelitku, takzvanou Matku všech mých igelitek, a v ní všechny ty ostatní...


Několik měsíců jsme s Kubou žili na samotě u řeky v malém domečku (chata, ale pro nás domeček a navždy nejkrásnější období našeho společného žití) a hodně vědomě jsme se snažili žít co nejjednodušeji. To především znamenalo asi tohle: výrazně regulovat počet hmotných věcí, regulovat věci, ze kterých je více odpadu než užitku, a hlavně regulovat přítomnost všeho, co začíná na IG: igelitky, igelitové sáčky, igelity a ignorace igelitek.

Pomohl nám fakt, že jsme tenkrát neměli auto. Většinou jsme tedy nakupovali v nejbližším obchoďáku, který byl dostupný pěšky nebo na kole. Tím jsme se vlastně zapříčinili o jednu geniální věc: byli jsme omezení hmotností, a to pozitivně ovlivnilo naše rozhodování, co koupit. Kupovali jsme jenom tolik, kolik jsme byli schopní unést v batohu pěšky nebo na kole. Igelitky najednou nebyly potřeba – všechno to házíme rovnou do batohů.

Po vzoru mého táty strkám všechny druhy zeleniny do jednoho IGpytlíku, a všechny druhy ovoce do druhého IGpytlíku. Takže namísto rajčata, papriky, mrkev mám zeleninu a namísto jablka, švestky, pomeranč mám ovoce. Dva IGsáčky místo šesti IGsáčků. Kdykoli to udělám, mám velkou radost, zlepší mně to náladu. Stal se z toho zvyk. Dlouho mně to takhle dělalo radost – až do jednoho nešťastného dne. Do okamžiku, kdy jsem narazila na paní na pokladně, která byla bohužel jiného názoru.

Já vím, všichni jsme každý den jinak rozpoložení, naše odlišné nálady do sebe narážejí jako tvrdé cihly, všude kolem sebe rozprašujeme jemný prach naší momentální nálady a všeho, co nás právě rozčiluje nebo naplňuje, všichni jsme živí chodící důsledky toho s jakým rozpoložením jsme se ten den ráno probudili.

Domnívám se, že paní na pokladně viděla dost zřetelně, že na IGsáčku není pouze jedna samolepka s kódém a mám dojem, lehké podezření, že to udělala úmyslně a hned po prvním pípnutí odložila IGsáček se zeleninou na moji stranu pokladny, kde jsou věci už oficiálně jenom moje:

– Jé, promiňte, v tom sáčku je toho víc.

V tu chvíli moje cihla narazila na tu její cihlu, a to jemný buchnutí, jak do sebe ty dvě cihly narazily, jako kdyby spustily v paní prodavačce spínač a ona pak rázem vypustila na vzduch všechno to špatné a nespravedlivé, co se v ní nejspíš nahromadilo už od čerstvého rána. Trošku jsem vycítila, že právě na tohle čekala, jako kdyby si konečně mohla prdnout. Potvora, chtělo se mi říct nahlas. Konečně něco, co jí dovolí si veřejně ulevit a na někoho si vylít důsledky její nešťastné nálady.

Zkrátka mě sprdla jako malé děcko. A já, po její větě:

– Prosimvás to nemusíte dávat všechno do jednoho sáčku, TADY MÁME SÁČKŮ DOST, 

jsem tam opravdu stála jako to malý bezbranný dítě, kterému bezdůvodně vezmete něco, v co věří; nebo kterému řeknete: prosimtě to je blbost, na nějaký jeho supernápad nebo supervynález.

Její nálada ji nedovolila tento můj smysl, podle ní nesmysl, prostě přejít a nevšímat si ho.
A moje rozpoložení zase nebylo s to pochopit, jaký je to problém udělat píp, píp, píp z jednoho IGsáčku.
A tak ona byla naštvaná, a já zklamaná.

Po cestě domů jsem si uvědomila, že to asi problém je: je to jiný pohyb, je to přemýšlení, je to trošku více ruční práce. Musím přiznat, že mi to ten den trošku pokazilo. Myslím si totiž, že šetření IGsáčků a IGelitek by nemělo být závislé na našem aktuálním rozpoložení a náladě, odmítnout IGelitku jenom poté, co jsme zhlédli dokument o životním prostředí a když máme den blbec, tak na to nemyslet. Tohle by mělo probíhat automaticky a bez přemýšlení, v dobrém i ve zlém, tohle bychom se měli naučit už jako malé děti: chovat se k IGelitkám s úctou.

b

Všechny IGelitky u nás na bytě v Laosu skladujeme na ledničce.

Je to totiž jediné místo, kde se nám nemotají pod ruce nebo pod nohama a kam nedosáhne silný proud vzduchu z klimatizace, takže nám nelítají po celém obýváku.

Náš oficiální první nákup v Laosu: hledáme obchod, ujdeme pár kilometrů, najdeme obchod, snažíme se zorientovat v místních potravinách, všechno je jiné, pochopitelně. Nakonec máme vybráno, možná tady přežijeme, sympatický Laosan nám pěkně skládá nákup do IGelitové tašky s modrým nápisem Jiffy, chce po nás osmdesát tisíc pět set kipů, fajn, to nám zbyde i na večeři. Kolem Mekongu se vracíme zpátky domů.

“ Jenže potom mám najednou někde
takzvanou Matku všech mých igelitek,
a v ní všechny ty ostatní…

Další týden jsme šli zase na nákup a našli jsme obchod s velkým výběrem, kde měli více druhů jogurtů (vzácného zboží) a dokonce plátkový sýr na toasty a ramu. Já už měla chytře Jiffy tašku v kabelce, abych ji pak před pokladnou mistrně a pyšně vytáhla a protřepala s ní jako s prostěradlem. Mladý muž ale mezitím, co jsem já vytvářela své kreace – abych tašku nafoukla a zformovala do požadovaného U tvaru – začal skládal věci do své vlastní tašky M-market. Po chvíli jsem to zaregistrovala a nastala zvláštní chvíle: on zmateně kouká na mě a drží M-market IGtašku, já zmateně koukám na něj a vlaju v ruce svou vlastní Jiffy IGtaškou. Chvíli se takhle potichu a zmateně přetahujeme pouze očima. A potom se vzdávám, neboť je mi toho mladého muže líto. A tak domů odcházíme se dvěma jahodovými, dvěma mangovými jogurty, zmíněnými sýry na toasty šunkové příchutě, ramou a ještě jsme obohacení o novou M-market IGtašku.

Po čtyřech týdnech už jsme si na to zvykli. IGtašky v obchodech jsou zde prostě samozřejmostí, balí tady do nich všechno a když je už obsah tašky dost těžký, zabalí tašku do tašky.

A tak v Laosu, v zemi, kde jsou jedny z nejzachovalejších pralesů jihovýchodní Asie, ve kterých možná stále žijí tygři (2) a donedávna žili leopardi, se musí vyprodukovat neuvěřitelné možství a druhů všech takových igelitek; zatímco u nás doma, někde na druhé straně, se tváříme jako záchranáři celé naší planety – a možná jimi opravdu jsme – cítíme se o hodně chytřejší a zodpovědnější než lidé v takových zemí jako je Laos, když každý den znovu a znovu zahajujeme naše vlastní boje, v hypermarketech plátěnými taškami a zeleninou v jednom jediném sáčku, pro dobro nás všech.

Jsem zastáncem názoru, že ten jediný – ne jinak, ta jediná – kdo zná pravdu o tomhle všem, a ví toho ještě mnohem víc, je naše krásná Země samotná.

A ta zatím mlčí. A nebo taky ne, jenom jsme se její řeči ještě nenaučili.
Možná že jsme se Zemí v naprosto jiném rozpoložení.

SaveSaveSaveSaveSaveSaveSaveSaveSaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSave

12

YOU MIGHT ALSO LIKE

LEAVE A COMMENT