Někdy mám pocit, že dělám správnou věc. To potom celý vesmír vstupuje do mého srdce a proudí po těle jako kdyby hledal místa v mém světě, která jsou ukrytá hluboko pod povrchem, a která poté probouzí k životu. Tiše proudí jako voda v řece, která je s každou další vlnou silnější a silnější a nese si s sebou všechnu krásu, kterou po proudu přijímá. Protože je přece rozumné, ba dokonce velice rozumné, tuhle krásu otevřeně přijímat. Je to moment, kdy se malé kousíčky světa najednou skládají do souvislostí a všechno se jeví jako krásné a všechno do sebe lehce zapadá. Hvězda se spojí s hvězdou. Myšlenka s myšlenkou. Obraz s obrazem – ona & on, polibek, láska, řeka .. a najednou mám v myšlenkách knihu Zlodějka knih, ona & on – Liesel & Rudy:


„Co takhle pusu, Saumensch?“

Ještě chvíli stál po pás ve vodě a pak vylezl z řeky a podal jí knihu. Kalhoty se mu lepily k nohám, a on se nezastavil. Po pravdě řečeno si myslím, že se bál. Rudy Steiner se děsil polibku od zlodějky knih. Musel po něm nesmírně toužit. Musel ji neskutečně milovat.

Je to úžasné místo. Možná si vyberu knihu a půjdu si tam v nějakou hodnou chvíli číst a dozajista se u toho budu usmívat. Budu myslet na tohle svatební focení, které bylo prosyceno něčím výjimečným. V řece jsme smáčely své nohy, ve vysoké trávě se brodily. Pro krásné fotky jsme byly schopné udělat cokoli. Tohle focení bylo nezapomenutelné a říkám si, že to bylo snad možná i tím, že jsme do něj s Ivou vložily kousky našich vlastních vesmírů…

SaveSaveSaveSave

SaveSave

SaveSave

2

YOU MIGHT ALSO LIKE

LEAVE A COMMENT