Čas mi zase nevraživě ukazuje svoji nejděsivější vlastnost, a to, že běží bez přestání.

Ať bych si přála čas zastavit, na chvíli zpomalit, vím, že dokud se já sama nezastavím a nezpomalím, nic se nezmění.

S mojí hlavou je to zcela opačný problém: Moje hlava se zasekla a stojí na jednom místě.

Stojím zmrazená na jednom bodu. Jako když máte před sebou něco velkého a nevíte, jak začít. Nebo když máte v oblibě více věcí, kterým chcete svůj čas věnovat, ale nevíte, která věc je právě teď na řadě a v jakou chvíli.

Hlava mi stojí na všech nápadech a věcech, na kterých chci pracovat nebo je potřeba je vykonat.

Věci, které chci a věci, které musím.

Hlava stojí a neustále čeká na někoho, kdo přijde a řekne: „Teď“. „Tohle.“ „A potom tohle.“ 

Hlava čeká na lepší příležitost, na vhodnější dobu, na kvalitnější připravenost.

I přes to, že naprosto rozumím tomu, že není lepší příležitosti, není vhodnější doby, ani kvalitnější připravenosti.

Hlava mi stojí na projektu Rodina v krabici, což je projekt, který mě poprvé v životě naplňuje s veškerou svojí vážností a profesionalitou.

Je to projekt, který je daleko větší teď, právě v tuto chvíli, kdy se tak trochu ze zoufalství obracím sem, na svůj blog a do svého světa, kde jsem bezpečně svým vlastním tvůrcem.

Je to projekt, který je obrovský teď, když jej začínám realizovat, než jak se jevil na úplném začátku.  

Zasekla jsem se u Cukety.

Cuketa je pes.

A tenhle pes je moje Přítomnost. Je to moje všechno.

Kdykoli jsem s ní venku — jsem s ní. A vše jde stranou. 

Jenom si neustále s sebou nosím zápisníky, které zaplňuji nápady a píšu si prozatím k sobě všechno, co pro mě znamená Rodina v krabici, co napsat na blog a vlastně píšu vše, co mě napadá…

Pes je poté to, co mě uzemní, když až moc lítám ve svých nápadech.

Je to Cuketa, která mě bere s sebou do jejího velmi jednoduchého světa smyslů a základních potřeb.

Teď momentálně nevím, kde mi hlava stojí. Nevím, co dřív.

Vím jen, že se musím na chvíli zastavit v čase, zpomalit, aby se moje hlava rozběhla.

A čas běží a nezastavuje — a to můžu klidně vystát důlek.

A čas běží a Cuketa běží.

Cuketu zastavit taky nejde,
ale já se zastavit musím.

Musím začít s těmi nejmenšími kousky a dívat se na ty velké věci, jako kdyby to byly komplikované a pestré stavby z lega: vzít postupně jednu kostku za druhou.  

5

YOU MIGHT ALSO LIKE

LEAVE A COMMENT