Sedím v čekárně ve zdravotním středisku, kterému se u nás říká Dům zdraví.

Podle mě je to ale spíše dům nezdraví, protože o zdraví jako takovém se tady zrovna moc nemluví. 

Já se snažím trošku tomuhle prostředí zdraví připomenout, a tak říkám svojí babičce sedící vedle mě: „Ale babčo, to jsou jenom zuby, vždyť seš úplně zdravej člověk!“

S babičkou sem chodím nepravidelně a většinou hodně brzy ráno. Pro její klid vždy vyjedeme o půl hodiny dříve. „Hodinu dřív je zbytečný babi, stačí půl, jo?“ V čekárnách obvykle snižuju věkový průměr. U zubaře je to v pohodě, na cukrovce brzy ráno průměr snižuju jenom o malinko. 

nemam zuby!

haha. já taky ne!

nastřelení bych vám nedoporučoval

my sme takoví starci…

já nemam vůbec žádnej zub…

tak je to dobrý, máme stejný problémy

Za ty návštěvy jsem zjistila, že existuje ještě jedno téma, které se zde vyskytuje skoro stejně tak často jako téma nezdraví

Dneska sedím v čekárně. Píšu si tohle do telefonu a vzpomínám si na jiný den, stejné zdravotní středisko, kdy jsem si úplně stejně ťukala do telefonu to, co jsem tenkrát omylem zaslechla….

Teď ale menší vsuvka příběhu: V sobotu jsem byla v Praze.

Sedmnáctého listopadu je obzvlášť super nápad jet do Prahy na muzikál. Rovnou jsem tam zůstala s Marťou.

Celý večer bavíme se o našich soukromých světech a ten společenský necháváme na Václaváku. V jedenáct hodin večer potom procházíme Národní třídou a pochvalujeme si příjemnou atmosféru.

Konec vsuvky příběhu.

Nepamatuju si hodně moc věcí, z naší historie především, když už ji zmiňuju, to přiznávám. Ale náhodné věty si občas pamatuju dobře a když si je naťukám hned po chvilce do telefonu, zůstanou zaznamenané celkem spolehlivě.

(Když píšu něco do telefonu s velkou pravděpodobností to nejsou smsky ani messengery ani facebookové statusy ani instagramové příspěvky, častěji jsou to poznámky o věcech, které se mi dějí.)

Já normálně cizí hovory neposlouchám, slibuju, ale když jsem tenkrát v Domě zdraví uslyšela slovo „komunismus“, bodlo to do mě jako nůž a já nastražila uši.

Trvalo to celé asi tak dvanáct vteřin, cestou v přízemí ode dveří z venku až k výtahu:

„No já bych ty profesory, to je hrozný, jak oni dneska těm mladejm vykládají ve školách, jak za komunismu bylo špatně, no já bych je vyházel/a.“

Tahle přepsaná poznámka mi tak zůstala v telefonu ze dne, kdy jsem byla s babičkou zrovna na cukrovce. Po dvou hodinách byla babička po kontrole a my mohly jet domů. Daly jsme si u babičky společnou snídani a u čaje jsme si ještě celé dopoledne povídaly:

…začali jsme na dvorku vykládat naše věci z korby nákladního auta — no a ta rodina, která tam žila, zase do toho stejného auta nakládala svoje věci a odjela taky někam pryč…

všichni jsme tenkrát na tom dvorku plakali.

 

V tomhle domě zdraví, kde se všichni baví o problémech týkajících se tělesných schránek nebo o problémech společenských, člověk se najednou dostává vně svojí vlastní bubliny a zjišťuje, jaké hovory se vedou zase v jiných bublinách, na jiných místech, uprostřed jiných generací, v jiných společenských skupinách.  

Ráda tam s babičkou chodím. Ale nejraději si s ní jen tak povídám.

Tahle nedávná historie kolem nás stále ještě žije. Zjistila jsem totiž, že zatímco já mluvím o něčem, co bylo a už není; babička mluví o něčem, co v ní samotné stále ještě žije…

Děsí mě to.

A celý tohle zdravotní středisko mě děsí taky.

 

3

YOU MIGHT ALSO LIKE