Je horko a já mluvím o sněhu | knihy, čtečka knih a změny

  • Srp 9, 2018

Po půl roce čtení na čtečce se znovu vracím k těm opravdovým knihám z papíru. Pravda ale je, že čtečka mi byla v Laosu tím největším darem.

Můj Kindle mi nakonec odhalil jednu pravdu: že jsem si dlouho myslela, že čtečku nechci, ale že jsem ji ve skutečnosti chtěla hodně.

Dřív jsem vždy říkala: čtečku v žádném případě, nejlepší jsou prostě knihy, voňavé knihy, ty skutečné knihy… Nevědomky jsem neposlechla samu sebe a jen jsem opakovala fráze knihomolů a marketingových stratégů různých knihkupectví, které jsem ještě v té době sledovala na instagramu.

Byla jsem posedlá fotkama všech těch pěkně vypadajících knih na dřevěných stolech s kávou a svíčkou.

Čtečku bych nechtěla, co když si lidi přestanou kupovat knihy? To podporovat nebudu! — hlásila jsem, a přitom jsem neměla ani drobek tušení, co si vlastně ve skutečnosti myslím.

(tady jsem zase zapomněla říct: bez brčka, prosím…)

Občas musím svoje vlastní pohledy na svět hledat lupou ve všech těch myšlenkách, které většinou nakonec nejsou vůbec moje. Musím se škrábat na vrcholy pomyslných kopců, abych viděla za obzor. Často je tam jenom bělostná nikdy nekončící krajina. Přesvědčuju samu sebe, že všechno může být vlastně úplně jinak.

Občas je boj poznat, co vlastně chci a co si myslím. Což je velmi vtipné zjištění, neboť si o sobě obecně myslím, že v tom mám docela jasno.

Čtečka mě taky naučila, že se knihy především čtou. Že jsou knihy stále jenom sdělení a pestré obrazy se vyskytují uvnitř — ne na povrchu.

Čtečka mi ukázala moji závislost — na knihách, na materiálu, na pocitu knihu vlastnit, závislost shromažďovat a chtít víc a všechno.

Dlouho jsem chtěla tu knihu Hygge o šťastném životě. Potom jsem si smazala instagram a přestala chápat, proč jsem vlastně chtěla tu knihu Hygge o šťastném životě.

Čtečka mi umožnila do knihy psát, aniž bych ji popsala.

Je několik druhů čtenářů: a) nikdy bych do knihy nenapsal ani čárečku, b) v knize si podtrhávám a dělám si poznámky na okraji, c) lepím si na okraj listu papírky.

A ještě tenhle druh, ten, co ohýbá růžky stránek.

Mám teď půjčenou knihu právě od takového druhu: čtyřikrát jsem ten růžek narovnala na své správné místo, než jsem si uvědomila záměr ohnutého rohu stránky. A dnes ráno jsem u sebe neměla žádný barevný papírek, a tak jsem ten růžek jednoduše taky zamáčkla do malinkého nepravidelného trojúhelníčku.

Byla to strana 73 knihy Bratr z ledu:

Zápisky z výzkumné cesty IV:

25. SRPNA 2012

Umírá Neil Armstrong, první muž na Měsíci. V jeho nekrologu se píše, že je naší povinností dobýt pro příští generace Mars.

27. SRPNA 2012

Je horko, a já mluvím o sněhu.

Je to první kniha, kterou jsem si po návratu z Laosu koupila. Jen tak v knihkupectví.

Měla jsem krátké období, kdy jsem i ty knihy považovala za něco, co mě tíží. Závislost shromažďovat a chtít víc a všechno. Jak ráda bych žila více jednodušeji, jenom s jednou krabicí věcí. Nebo jako v Laosu s 30 kg všeho mého vlastnictví.

Teď mám šest polic věcí ve své nové velké knihovně od koberce až po strop. Místo na všechny moje materiály různých tvarů a chemického složení. Vyhodila jsem, co se dalo – a stále je to šest polic. Knihy musím mít ve dvou policích srovnané do dvou řad.

Do knihkupectví jsem šla kupovat úplně jinou knihu ne pro sebe. A našla jsem tam knihu o polárních výpravách, o ledu a sněhu. Představila jsem si studený sníh na mé dlani, zaplavil mě pocit úlevy, a knihu si odnesla domů.


Velmi osobní výpověď katalánské spisovatelky.

Černobílé fotky.

Ledovce. Mráz. Zima. Sníh. Chlad. Bělost.

Mezilidské vztahy: matka, dcera, bratr autista, který není z ledu.

Dva světy: svět drsné reality a svět touhy.

Subjektivní části a zápisky polárníků z výprav.

 
Je srpen. Horko. Čtu knihu o ledu a sněhu.

Snad se tím chci uklidnit, že zanedlouho nastanou změny, po kterých tajně toužím. Počasí. Zima. A možná i mikina a svetr. Změny každodenních rituálů, změny nálad, změny pocitů, změny názorů a další různé změny pohledů na svět.

Není dobré si o sobě myslet, že už se dobře znám a vím jistě, kdo jsem a co chci – jsem shluk různých chyb, které se vyskytují bez mého vědomí, a které způsobují neustálé nepředvídatelné změny.

Nakaja popsal své první pokusy se sněhem následovně:

Pamatuji si, že při pokusech s umělým sněhem se tu a tam stala chyba. Proto jsme měli radost, že k podobným nehodám dochází i u přírodního sněhu.  

[…]

V každém případě, když se člověk dívá na přírodní sníh z tohoto hlediska, může najít i podivné tvary. A jakmile objeví jednu nepravidelnost, začne vnímat další a další v různých stádiích vývoje, které nám k naší nezměrné úlevě dokazují, že i přírodní sníh může být nedokonalý.

Jednou jsem našel zvlášť úžasný příklad anomálie u přírodní sněhové vločky a vykřikl jsem:

“Pojď sem, koukej, další chyba!”

Můj asistent pan H přistoupil k mikroskopu. Tvář se mu rozzářila spokojeným úsměvem.

 

2

YOU MIGHT ALSO LIKE

LEAVE A COMMENT