Jak jsme měly kapelu a jeden ztracený text

  • Dub 16, 2019

Kdysi dávno jsem v naší holčičí kapele napsala text refrénu a vymyslela základní melodii naší první autorské skladby.

Přesněji to bylo někdy na začátku ledna v roce 2009.

Vím to přesně, protože jsem si do svého notýsku v pondělí dvanáctého ledna napsala:

…když spadneš musíš vstát, život tak ber, nesmíš ho vzdát… to jsou slova, která s dalšíma podobnýma tvoří písničku. Ale nezmiňovala bych se jen tak o nějaké písničce, je to naše 1. (historicky) písnička v kapele!

Bylo mně 16.

Hodně dlouho jsme ji tenkrát ladily a později několikrát zahrály naživo.

Nakonec mě osobně přišla děsně pomalá, ale já nebyla v kapele jediná. Vlastně nás tam bylo… že už si ani nepamatuju.

Chvíli po napsání naší první autorské písničky Naštěstí se naše kapela rozpadla.

Dnes tuhle příhodu ukončuju už tady, v této části o rozpadu kapely. 

Něco jako: …jsme vymyslely naši první autorskou písničku… a pak se rozpadly. 

Ha. Ha.

A doufám, pokaždé, že tato pointa přehluší touhu zeptat se detailněji na tu písničku. 

Já se za ten text totiž stydím.  

Musela bych potom vyprávět, že se to jmenovalo Naštěstí a bylo to o tom, jak spadneš a pak musíš jít dál.

 

Následují kousky textu*:

Když spadneš

musíš vstát

Život tak ber

Nesmíš ho vzdát.

 

Musíš vstát

A nešlapat si po štěstí.

 

Tak zbývá už jen věřit.

 

No tak nestůj opodál

Tam, kde si šlapeš po štěstí

Na té cestě životem

Tě čeká rozcestí.

 

Život tak ber

Nesmíš se bát

(*text opisuju z fyzických kousků papírků s poznámkami o textu nalepených na hnědých papírových složkách)

Nic víc z textu se nedochovalo.

Celý finální text se, z nějakého neznámého důvodu, ztratil.

Nedávno jsem někam cestovala v autě a v rádiu zpíval zpěvák.

Text* je nějak takto:

(*zdrojem následujícího textu je youtube: prostě opisuju náhodně slova napsaná bílou barvou na černém kartonu, kterým vlastnoručně nejmenovaný zpěvák mává na obrazovce v jeho vlastním klipu)

Střídá se v nás

Jak slzy tak úsměv

Tak proč se trápit

Tím co bylo?

 

Tak popojedem dál.

 

Prostě to tak mělo bejt

Tak čeho by ses bál.

 

Každého stejně zajímá

Když jednou šlápneš

Jen trochu vedle.

Tak popojedem dál? Čeho by ses bál?

Něco mi to hned připomínalo: Musíš vstát? Nesmíš se bát… život tak ber.

Ten zpěvák mi připomněl moji vlastní písničku a dobu, kdy jsme měly kapelu.

Od té chvíle přemýšlím nad tím, proč já se vlastně za tenhle svůj text TAK MOC stydím, když vezmu v potaz věk, ve kterém jsem text napsala.

Tomuhle nejmenovanému zpěvákovi by podle internetu mělo být 34.

Možná bych se neměla brát tak vážně.

Naivita pubertální holky.

Holky, která začíná uvažovat o všem, co se kolem ní děje: štěstí, prohra, strach, nejistota, nevědomost, naděje… Ale ještě stále v takové krásné naivní podobě.

Jsem vlastně ráda, že tam někde se probudila touha vyjadřovat se slovy.

Z dnešního pohledu jsem ráda, že jsem se tam nezasekla. Myšlenkově jsem se od té doby nějak posunula, což je nakonec nejspíš i důvodem, proč tolik nemám svůj text ráda.

Myšlení naivní pubertální holky vs. moje myšlení a psaní dnes.

Ale na všechno ostatní moc ráda vzpomínám. 

S hudbou to právě v tu chvíli nadlouho skončilo, slzavě, cítila jsem se naprosto ztracená, a o pár let později jsem prodala i kytaru. (Z této doby jsou i fotky vyfocené pár dní před prodejem mé elektrické kytary.) 

Takže písnička toho zpěváka z rádia mi připomíná můj vlastní pubertální text.

Připomíná mi, jak jsme tenkrát my náctilété holky, které se na pódiu najednou dost možná cítí už dospěle, přemýšlely o životě, a o čem jsme chtěly zpívat lidem.

Nedovedu to rozumně vysvětlit, ale ten jeho text má nějak záhadně až moc podob s mým vlastním textem. Mám nutkání si myslet, že to, co slyším od něj z rádia jsem já sama napsala v šestnácti.

Poslouchám tedy i další jeho texty a kroutím poté hlavou a říkám si, zda to opravdu myslí vážně…

Nebo jsou ty texty jeho záměr?

Rukopis. 

Jak oslovit náctileté holky?

Nebo je to ta nejrychlejší a nejlevnější varianta.

Nebo je to pouze reakce na poptávku většiny.

Nebo si zkrátka nedovedu do hloubky rozebrat jeho text tak, jako jsem to udělala se svým vlastním — abych si ho dnes mohla sama před sebou ospravedlnit a mít ten text, který jsem v šestnácti naškrábala na kousíčky papírků, nakonec i ráda. 

Nebo, jak se říká, mužům prý všechno trvá delší čas…

Anebo má Marek Ztracený zatraceně dlouhou pubertu.

5

YOU MIGHT ALSO LIKE

LEAVE A COMMENT