jak jsem v autobusu seděla vedle zlodějky knih

  • Lis 7, 2018

Do stejné řady autobusu jako ten kluk jsem si dnes sedla úplnou náhodou. Celou cestu po něm pokukuju. Tajně sleduju každý jeho pohyb. Drží totiž v rukách knihu.

A mně se připomenou věci, na které již dlouho myslím.

Připomenou se mi přesně dvě:

1. musím si ihned znovu přečíst tu knihu, co čte tenhle kluk, pozn. nejlépe v originále,

2. musím na svém blogu dopsat konec citace z této knihy, kterou jsem záměrně vynechala.

Celou hodinu cesty autobusem sleduju toho kluka. Všechno se mi zase v hlavě spojí a já vzpomínám na moment, který mi tolik připomněl příběh Liesel a Rudyho: fotíme svatební fotky u řeky, já vidím řeku a vidím jeho a ji. Vzpomínám, jak Rudy stojí po pás ve vodě v řece a v ruce drží knihu. Liesel, která neumí číst, a přesto miluje knihy. Vzpomenu si taky, jak na konci brečím a tím se tahle kniha stává možná jedinou, která mě kdy skutečně a opravdově rozpláče. Nakonec to všechno zapíšu: svatební focení, ona a on, Liesel & Rudy. Jenže v tomhle článku není ten citát dokončený. Nenapsala jsem tam poslední část mého nejoblíbenějšího úryvku. Ten konec totiž prozrazuje to, co by mělo být před prvním čtením skryto.

Dnes jsem se rozhodla, že ho dokončím a napíšu na blog přesně tak, jak v té knize skutečně je. Za tohle rozhodnutí může tahle dnešní náhoda:

sedím v autobusu vedle Zlodějky knih.

Ten kluk, ten, co čte Zlodějku knih, je už skoro na konci příběhu. Dost možná už ví, že se Liesel domnívá, že Rudyho nikdy nepolíbí, ale že ještě netuší, že Rudy od ní polibek nakonec dostane, ale už se to nikdy nedozví.

„CO TAKHLE PUSU, SAUMENSCH?“
JEŠTĚ CHVÍLI STÁL PO PÁS VE VODĚ A PAK VYLEZL Z ŘEKY A PODAL JÍ KNIHU. KALHOTY SE MU LEPILY K NOHÁM, A ON SE NEZASTAVIL. PO PRAVDĚ ŘEČENO SI MYSLÍM, ŽE SE BÁL. RUDY STEINER SE DĚSIL POLIBKU OD ZLODĚJKY KNIH. MUSEL PO NĚM NESMÍRNĚ TOUŽIT. MUSEL JI NESKUTEČNĚ MILOVAT.

Na chvíli ten kluk knihu položí na vedlejší sedačku a já z té knihy nedokážu odtrhnout oči. Chci mu ji sebrat a prolistovat. Chci si přečíst moje oblíbené části a první a poslední větu.

Myslím na příběh Liesel a Rudyho a dost možná myslím i na jiné podobné příběhy, když dojedeme na nádraží a vystoupíme z autobusu. Jdu za tím klukem a upřeně sleduju jeho batoh na zádech. Je v něm totiž uložená Zlodějka knih. Na přechodu stojíme vedle sebe a tam, ve chvíli, kdy blikne na semaforu zelené světlo, rozhodnu se toho kluka sledovat.

Takže tajně pronásleduju po nákupním centru kluka, který má v batohu Zlodějku knih.

Dívám se na ten batoh a nevnímám kolem sebe davy lidí, které bezmyšlenkovitě prochází sem a tam. Jdu slepě za tou knihou a najednou stojím vedle knihkupectví.

V tu chvíli mě napadne: aha, co když tady v tom knihkupectví leží někde na polici zcela nová a voňavá Zlodějka knih nebo ještě lépe The Book Thief? Ha!

Zkouším zjistit, jaká je moje finanční situace po kapsách. Hrábnu tedy pravou rukou do pravé kapsy kabátu a vytáhnu dvacetikorunu, tu, kterou mi vrátil pan řidič v autobusu. Hrábnu levou rukou do levé kapsy od kabátu a vytáhnu posmrkaný kapesník. Peníze na knihu po kapsách tedy nemám. Smutně se podívám kolem sebe a zjistím, že ten kluk, ten, co má Zlodějku knih v batohu, je pryč.

Vracím se zpátky ven k zastávce na další autobus s Liesel a Rudym ve svých myšlenkách. Čekám a myslím na tu knihu. Vstupuju do autobusu a stále myslím na tu knihu. Stojím v autobusu opřená u okna a myslím na tu knihu.

Z myšlenek na Zlodějku knih mě až nakonec vytrhne hlasité —uééééé. Všímám si naproti sebe sedět Barunku, které maminka právě z malinkých rukou odebírá balíček Bake Rolls.

—uééééé, ječí Barunka.

—ticho, říká maminka.

—uééééé, ječí znovu Barunka a podívá se na mě.

Já vidím, že takhle řve naschvál a maminku provokuje, takže se na ni šibalsky či spíše spiklenecky usměju a ona moji hru ihned pochopí. Vlastně si nemusíme s Barunkou vysvětlovat pravidla a jenom na základě naší neverbální komunikace si vymýšlíme tuhle hru: já si ale můžu ječet v autobusu veřejné dopravy úplně jak jenom já sama chci!

—uééééé, ječí Barunka a usmívá se teď šibalsky ona na mě.

Pro větší efekt ještě odhodí na zem brambůrku Bake Rolls.

Já jí to oplácím spokojeným výrazem.

—ticho nedám ti to už!

Maminka je nespokojená a s trochou studu ve tváří se poohlédne po autobusu a taky teda po mně. Na to musím ihned reagovat, protože jsem na straně Barunky, a zaujmout neutrální výraz: zaženu z tváře úsměv a z očí nechám rychle vyhasnout dětské nadšení.

Barunce je zcela ukradené, že jí maminka nechce dát balíček Bake Rolls, protože se nyní společně bavíme hrou a tahle hra je teď naším momentálním světem a vesmírem. Hra mě zcela pohlcuje a já tak zapomínám na Zlodějku knih.

—uáááůůůů!

Po krátké cestě ke škole si jdu stoupnout ke dveřím.

—Báro a už v klidu seď, slyším za sebou maminku, když už vystupuju na zastávce. A takhle se vlastně dozvídám, že ta holčička je Barunka.

Nechávám za sebou jedoucí autobus a s ním Barunku, balíček Bake Rolls, Liesel, Rudyho, a nakonec zapomínám i na toho kluka, co má v batohu moji milovanou knihu…

 

RUDY STEINER SE DĚSIL POLIBKU OD ZLODĚJKY KNIH.

MUSEL JI NESKUTEČNĚ MILOVAT.

TOLIK, ŽE UŽ JI NIKDY O JEJÍ RTY NEPOŽÁDÁ, A PŮJDE DO HROBU BEZ NICH.

 

1

YOU MIGHT ALSO LIKE

LEAVE A COMMENT